Velrybí dítě 15. díl

26. října 2014 v 19:23 | yuubi |  Velrybí dítě

Po dálším půl roce další díl. Věřím, že si to nikdo nepamatuje, tak je tam zas drobná rekapitulace a doufám, že se najdou minimálně tři lidi, kteří si to přečtou.

Postavy: Kaira Yosa, Jonatan, Khal
Rozsah: tři A4
Upozornění: asi není :)

V minulém díle: Yosa, bez toho, aby se poradila s Iruem, se přihlásila ke zkoušce u Mistra. Předešlý večer totiž potkala nějakého muže, který jí před tím, než umřel svěřil svůj meč, aby ho Mistrovi předala. Bere tedy zkoušku trochu jako poslání. Neví, ale jistě, co přesně obnáší. Překonala dvě zkoušky a dostala se doprostřed bažiny. Blížila se bouřka, a tak se schovala v lese v jeskyni, tam ale, jak zjistila, nebyla sama. Dole byl zaklíněný neznámý kluk, kterému pomohla a ten jí pak vysvětlil že cílem zkoušky je vybrat z devíti lidí jednoho. Ostatní zemřou. Přesto, nebo spíš právě proto se Yosa odhodlá k pokračování. V nci, ale v okolí začalo hořet. Oba dva se proto museli dostat pryč po příkré skalní stěně. Jonatan se bojí výšek, ale díky Yosiným instrukcím a tomu, že Jonatan zachytil Yosu, když padala, s

První díl najdete zde.
Minulý díl najdete zde.
Všechny ostatní najdete tady.
Přeji příjemnou zábavu.


"Ten klid. Nepřijde ti to podezřelý?"
"Ani ne, užívám si, že se nic neděje." Usmál se. "Uvolni se"
"Já bych ráda, ale moc mi to nejde, když vím, že jsem na místě, jehož cílem je mě zabít."
A právě v tu chvíli, jako by mě snad slyšeli, z křoví vyletělo hejno ptáků. Zakroužilo nám nad hlavou a zmizelo.
"Kolik si jich napočítal?"
"Dvanáct."
"Já taky." Nic jsem neřekla, ale v hlavě mi to začalo vrtat. Nebylo to poprvé, kdy se tu k nebi zničehonic vznesli ptáci. Určitě to mělo nějaký význam, ale jaký?
"No snad tě potěší, že se přece jen něco děje," řekl to docela vážně, až mě to skoro vyděsilo.
"Co se děje?"
"Mám hlad."

Musela jsem se smát, v téhle chvíli jsem vážně čekala něco trošku vážnějšího, ale musela jsem mu dát za pravdu ani já už jsem dlouho nic nejedla a můj žaludek to začínal hlásit.
"No co? Nic se neděje, tak se snad můžeme trochu najíst." S úsměvem jsem přikývla.
"Dobře, tak já seženu dřevo a ty můžeš lozit po stromech a chytat veverky."
"Fajn, sejdeme se tady," usmál se a než jsem stihla cokoli říct, odběhl pryč a já jsem tu zůstala stát sama.
Otočila jsem se, že půjdu udělat něco užitečného, ale nic mě nenapadlo a ani mému prázdnému žaludku to zrovna dvakrát nemyslelo. Všude kolem rostly vysoké stromy bez plodů, které jsem neznala, a proto se dalo o jedlosti jejich kořínků jen dohadovat.
Jonatan zatím úplně zmizel z dohledu ve směru, odkud se zdálky ozývalo praskání větví. Můj kručící žaludek přece jen zadoufal v tu veverku, i když tuto možnost úspěchu už moje hlava dávno zavrhla a dobře udělala. Nebylo to možné nejen proto, že by jí nechytil, protože nemá ani nůž a kamenem jí nesestřelí, ale hlavní důvod k zavržení nápadu byl prostý - veverky tu jednoduše nežily. Už jsem si toho všimla dřív, ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost a ani teď mi nepřipadalo důležité se tomu věnovat. Mnohem víc pozornosti totiž vyžadoval můj už znova kručící žaludek.
Rozhlédla jsem se. Musím někam jít, to byla jedna z věcí, na které jsem právě myslela, ale nesmím jít daleko, pokud nechci Jonatana ztratit. Zachránila jsem ho, ale on už mi svůj malý dluh splatil tím, že zachránil mě. Mohli bychom se klidně rozejít s přáním hodně štěstí, ale oba, teda nevím, jestli i on, ale já rozhodně, jsme měli pocit, že se ještě budeme potřebovat, že ještě zdaleka není konec. Přesto jsem musela někam jít.

Moje oči dál pátraly po okolí a hlava nepřestávala vymýšlet kombinace jedlých věcí v okolí (moc jich nebylo), když jsem si toho konečně všimla. Kousek odtud, pár kroků ve směru chůze, se mezi stromy zaleskla voda. Na žádnou obrovskou vodní plochu jsem myslet nemohla, ale ostražitější pohled sliboval alespoň menší potůček. Musela jsem tam!
Pak jsem se otočila. Jonatan se pořád nevracel, ale protože moje nohy šly málem k potůčku napřed, nemohla jsem čekat. Na místě, kde jsem stála, jsem do země vyryla malou šipku. Snad mě Jonatan najde.
Už jsem se neotáčela a vyrazila k místu, kde se mezi stromy odrážela hladina. O dvě minuty později už se moje domněnka potvrdila a kousek před sebou jsem spatřila kamenité koryto. Dobře, možná jsem se trochu mýlila, nebyl to malý klidný potůček, ale nebyla to ani řeka. Ten potok měl na šířku asi tři metry a v místě, kde jsem stála, dosahoval hloubky asi jednoho a půl metru, v tomhle místě bych ho nemohla překonat bez toho, abych se celá namočila, možná až kousek po proudu by se dal najít přijatelný brod.
Bylo to kouzelné místo. Malá mýtinka vytvořila snazší přístup k potoku v místě, kde si rychlá voda vymlela místo k odpočinku a vytvořila tím malé jezírko. A ačkoli byly hory, kam jsme měli namířeno, ještě poměrně daleko, začalo se kolem objevovat jejich předznamenání v podobě kamenitých výběžků kusů skal v nezvykle zvlněné krajině, mezi kterými si potok hledal cestu. Pohybovat se v tomhle terénu nebylo jednoduché, ale krajina byla nádherná, člověk měl chuť na chvíli se zastavit a jen se rozhlížet, aby si tu krajinu co nejlépe zapamatoval a v celé krajině nebylo míso, které by se k tomuto účelu hodilo víc.
Paprsky slunce prosvítaly mezi listy a jehličím košatých korun stromů. Potok si zpíval svou nekonečnou píseň o klidu lesa a neústupnosti věků, o tom, co všechno viděl a co ještě potká, než zakončí svou pouť, zpíval a pořád měl o čem. Člověk si tam připadal malý a nepodstatný. Jako tvor, který brání světu žít v tomto nekonečném kraji klidu. Nic na tomhle místě nenasvědčovalo tomu, že bych se mohla nebo spíš měla bát možná i o svůj život, že se možná právě teď ocitám ve smrtelném nebezpečí, ale proč se bát v této oáze nekonečného ticha a pokoje? Proč se na chvíli neposadit a neoddat se klidu, nenalézt mír, věčný mír…
Ne! Nedokázala jsem to, chtěla jsem si sednout, už jsem zavírala oči, to místo mě málem pohltilo, ale najednou se objevil nepříjemný pocit, který ve mně jen roste. Kouzlo zmizelo. Rozplynulo se a je pryč. Byla jsem na tom stejném místě, stejně krásném, ale v hlavě se mi něco líhlo, pocit, že se něco stane, že nesmím polevovat. Vymanila jsem se z opojení.
Zatřásla jsem hlavou, abych ze sebe setřásla tu nevysvětlitelnou tíseň, jako by to šlo, pochopitelně se nic nezměnilo, jen jsem si při pohledu na tekoucí vodu vzpomněla, jakou mám žízeň. Nepila jsem stejně dlouho, jako nejedla.
Přešla jsem k místu, kde se palouček svažoval k potoku. Opatrně jsem si k němu klekla a sledovala jsem jeho průzračnou vodu. Jak můžu poznat, jestli je pitná?
Namočila jsem si prsty. Voda příjemně chladila. Nebylo pochyb, že potok sem tekl z hor. Pak upoutalo moji pozornost něco jiného ve vodě, nějaký pohyb. Podívala jsem se pozorně a všimla jsem si, že na dně jezírka plavou malí pstruzi. V hlavě se mi vybavila vzpomínka na to, jak mi, když jsem byla malá, jeden starý námořník z otcovi lodi vyprávěl, že pokud ve vodě plave pstruh, je čistá. Potřebují hodně kyslíku a čistou vodu, aby přežili.
Dál už jsem nečekala, žízeň mě ovládla, nabírala jsem vodu do dlaní a rychle pila. Voda mi stékala po tvářích a na hrudník, kde se mi na oblečení rýsovaly mokré skvrny. Cítila jsem, jak mi pomalu ztéká do žaludku, jak mi chladí popraskané rty. Nakonec jsem si opláchla obličej.
Pak jsem se zvedla, nebyl čas dál lenošit, musím si sehnat jídlo. Možná by tu mohl růst rozarým, ne moc známá jedlá vodní rostlina. Právě v té chvíli jsem za sebou zaslechla tiché zvuky, jako když se někdo potichu plíží. Otočila jsem se.
"Jonatane, já jsem tu…" hlas se mi vytratil. Ten člověk, který právě stál proti mně, nebyl Jonatan.
Všiml si mého překvapení, i když trvalo jen chvilku, a zasmál se. Nejspíš ho to potěšilo. Přes mokré vlasy mu téměř nebylo do vidět do očí, byl o víc než hlavu větší než já a v ruce si pohazoval velkým kamenem. Zády se sebevědomě opíral o strom, nespouštěl ze mě oči a nepřestával se zlomyslně usmívat.
"Ty to nechápeš, přežije jen jeden!" zazněla mi v hlavě Jonatanova slova. On tě zabije! Vykřiklo mé podvědomí, ale no už bylo pozdě. Kámen letěl vzduchem. Ohnula jsem se. Jen těsně mi proletěl kolem ucha. Byl velký jako hlavička dítěte. Nestihla jsem se ani narovnat a už letěl další. Nestihla jsem se uhýbat. Schovala jsem se za nejbližší kámen. Bylo to jen hodně dočasné řešení a to jsem si plně uvědomovala, když jsem se chytala za zraněné rameno, jeden z pěti kamenů se trefil.
Vzala jsem do ruky také kámen a v záchvatu paniky jsem ho hodila po blížícím se protivníkovi. Nikdy jsem neuměla házet. Nedokázala jsem pořádně švihnout, ani se trefit.
Zoufale jsem vrhala jeden kámen za druhým, ale nemělo to cenu, to už se protivník blížil i přes to, že do několik mých kamenů zasáhlo. V ruce měl těžký klacek a z tváře mu nezmizel úsměv.
Připadala jsem si jako malá holka, co se schovává před výpraskem, ale mně šlo o život. Na poslední chvíli jsem se rozhodla zachovat si zbytek hrdosti. Na schovávání nebyla vhodná doba, navíc bylo k ničemu, když můj protivník věděl přesně, kde jsem.
Vzpřímila jsem se a hrdě zdvihla hlavu, pokusila jsem se o sebevědomý výraz.
"Co po mně chceš?" vydala jsem ze sebe. Hlas se mi klepal, ale zaplála naděje, že svůj konec oddálím rozhovorem. Věděla jsem moc dobře, co chce.
"Já?" jeho hlas zněl temně a jen se mi vysíval. "Po tobě nechci nic, já jen chci vyhrát," zastavil se a chvíli si mě prohlížel. Navzájem jsme si měřili šance a ty moje byly o hodně menší. Byl větší, silnější, nejspíš zkušený bojovník. Já jsem jen malá holka, která neumí ani pořádně utíkat. V tu chvíli jsem děkovala pravidlům, které zakazují zbraně. Už bych byla po smrti.
Najednou změnil výraz, na vteřinu z jeho tváře zmizel úsměv.
"Slečince dovolili meč? Dobře, beru to jako výzvu, zlato, vytáhni ho, ať vidím, co s ním umíš."
Ale já zbraň mám, uvědomila jsem si. Nesmím jí použít, jen jí nesu. Jenže pokud tu nechci umřít. Ruka sama uchopila jílec meče. Prsty jej obepínali. Nesmím! Zase ruka mi zase klesla.
"Nebo tě mám rovnou zabít?"
Na tváři se mi upevnil sebevědomí výraz. On neví, že s tím neumím, ani že ho nesmím používat. Trocha arogance postačí. Spoustu keců, žádný boj, to je jediný střet, který se svým nulovým výcvikem dokážu.
"Umírání bych odložila na jindy, pokud ti to nevadí a ten meč? Taky!"
"Že bych tě špatně odhadl?" zatvářil se podezíravě, ale já jsem na výrazu nepolevovala. "Jen nevím, jestli jsem tě přecenil, nebo podcenil. Jak chceš!" V tu chvíli se na mě rozběhl, ucouvla jsem. Jen tak tak jsem se vyhýbala, jak vzduchem létala jeho palice. Máchal s ní mistrně, jako rozzuřený malíř štětcem, ale ani jednou mě nezasáhl. Couvala jsem neznámo kam, jen tak tak mezi údery. Klopýtla jsem, v té chvíli jsem ležela na zemi. Nebyl čas vstát. Útočníka to potěšilo, připravil se k poslední ráně.
"Podcenil!" zvednul klacek, aby se rozpřáhl, snažila jsem se uhnout stranou, ale šlápnul mi na krk. Zavřela jsem oči. Tohle byla moje poslední…
"Khale!" ozvalo se za ním. Útočník se překvapeně otočil, ale stisk jeho boty na mém hrdle nepovoloval. Celá jsem se třásla, neviděla jsem, kdo to je, nemohla jsem dýchat.
"Jonatane, ty ještě žiješ?" Vydal ze sebe překvapený muž.
"Jonatane?" zašeptala jsem přiškrceným hlasem. Přišel mě zachránit, nebo jsou spolu?
"Khale, nech ji být!"
"Proč? Bude to jednodušší."
"Nech ji být!" zopakoval Jonatan pevně.
Pootevřela jsem oči, ale nemohla jsem pohnout hlavou, proto v mém zorném úhlu byly jen části nohou obou mužů. Nic se nedělo. Oba se rozhodovali, co udělají.
"Proč?" rozkřičel se Khal, "Stejně musí zemřít, tak proč ne teď?" v tónu jeho hlasu jsem zaslechla něco šíleného, ale neměla jsem dost energie, abych se na to mohla soustředit.
Ruka s palicí klesla a ta s hlasitým zvukem dopadla na zem vedle mé hlavy, ale stisk na mém hrdle nepovolil, naopak zesílil. Dusila jsem se. Krk jsem měla v jednom ohni. Srdceryvnými sípavými vzdechy jsem se snažila získat aspoň trochu vzduchu. Svět kolem mě začínal mizet. Zvuky kolem sebe jsem vnímala jen jakoby za sklem. Nemohla jsem se ani pohnout.
"Khale!" zaslechla jsem z neznámé dálky křičet naléhavý Jonatanův hlas.
Už jsem neviděla, co se stalo. Jen jsem cítila, jak tlak boty na mém hrdle ještě více zesílil a pak zmizel. Byla slyšet rána, jako když dopadne velký pytel na hromadu oblázků.
Jonathan strhnul Khala stranou. Khal zabraný do zvuků mé smrti už nevnímal nic jiného. Oba pak dopadli na zem do mokrých kamenů u řeky.
Ale nic z toho jsem nevnímala. Neviděla jsem. Před očima se mi dělali mžitky. Neslyšela jsem už vůbec nic. Neměla jsem vzduch. Zalévala mě panika. Jakmile jsem byla volná, musela jsem pryč. Nepřemýšlela jsem, jen jsem se jako postřelené prase odstrkovala náhodným směrem, pryč od místa, kam dopadli, dokud mě nezastavila malá skalka.
Tam jsem se stočila do klubíčka se zaťatými zuby, staženými rty a víčky tak pevně semknutými, že by je od sebe neroztrhla ani vichřice. Zůstala jsem tak, dokud jsem se úplně neuklidnila, neokysličil se mi mozek a nemohla jsem normálně přemýšlet. Když k tomu došlo, uvědomila jsem si až dost rychle, kde jsem a co dělám - trvalo mi sotva půl minuty se uklidnit, ale to už mohlo být pozdě. Otevřela jsem oči s obavou, co uvidím.
Jonathan seděl přede mnou. V očích měl obavy, ale na tváři mírný uklidňující úsměv, který říkal, že je vše v pořádku, že už se nemám čeho bát. Za ním na kameni ležela mrtvá veverka. Nemohla jsem se neusmát, pak mi ale úsměv z tváře rychle zmizel, když se za Jonathanem vynořila Khalova postava.
Jonathan si všimnul, kam koukám.
"To je Khal," řekl omluvně. "Khal je můj bratr."
Pokračování příště...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

15. díl Velrybího dítěte četli:

Iki 16.7% (1)
Rein 16.7% (1)
Kime 0% (0)
Kutano 16.7% (1)
Starsky 16.7% (1)
Někdo jiný 33.3% (2)

Komentáře

1 Rein Rein | 7. prosince 2014 v 23:14 | Reagovat

Super! Začíná to opravdu dostávat grády :) :) Šup další díl! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama