Říjen 2014

Velrybí dítě 15. díl

26. října 2014 v 19:23 | yuubi |  Velrybí dítě

Po dálším půl roce další díl. Věřím, že si to nikdo nepamatuje, tak je tam zas drobná rekapitulace a doufám, že se najdou minimálně tři lidi, kteří si to přečtou.

Postavy: Kaira Yosa, Jonatan, Khal
Rozsah: tři A4
Upozornění: asi není :)

V minulém díle: Yosa, bez toho, aby se poradila s Iruem, se přihlásila ke zkoušce u Mistra. Předešlý večer totiž potkala nějakého muže, který jí před tím, než umřel svěřil svůj meč, aby ho Mistrovi předala. Bere tedy zkoušku trochu jako poslání. Neví, ale jistě, co přesně obnáší. Překonala dvě zkoušky a dostala se doprostřed bažiny. Blížila se bouřka, a tak se schovala v lese v jeskyni, tam ale, jak zjistila, nebyla sama. Dole byl zaklíněný neznámý kluk, kterému pomohla a ten jí pak vysvětlil že cílem zkoušky je vybrat z devíti lidí jednoho. Ostatní zemřou. Přesto, nebo spíš právě proto se Yosa odhodlá k pokračování. V nci, ale v okolí začalo hořet. Oba dva se proto museli dostat pryč po příkré skalní stěně. Jonatan se bojí výšek, ale díky Yosiným instrukcím a tomu, že Jonatan zachytil Yosu, když padala, s

První díl najdete zde.
Minulý díl najdete zde.
Všechny ostatní najdete tady.
Přeji příjemnou zábavu.


"Ten klid. Nepřijde ti to podezřelý?"
"Ani ne, užívám si, že se nic neděje." Usmál se. "Uvolni se"
"Já bych ráda, ale moc mi to nejde, když vím, že jsem na místě, jehož cílem je mě zabít."
A právě v tu chvíli, jako by mě snad slyšeli, z křoví vyletělo hejno ptáků. Zakroužilo nám nad hlavou a zmizelo.
"Kolik si jich napočítal?"
"Dvanáct."
"Já taky." Nic jsem neřekla, ale v hlavě mi to začalo vrtat. Nebylo to poprvé, kdy se tu k nebi zničehonic vznesli ptáci. Určitě to mělo nějaký význam, ale jaký?
"No snad tě potěší, že se přece jen něco děje," řekl to docela vážně, až mě to skoro vyděsilo.
"Co se děje?"
"Mám hlad."

Musela jsem se smát, v téhle chvíli jsem vážně čekala něco trošku vážnějšího, ale musela jsem mu dát za pravdu ani já už jsem dlouho nic nejedla a můj žaludek to začínal hlásit.
"No co? Nic se neděje, tak se snad můžeme trochu najíst." S úsměvem jsem přikývla.
"Dobře, tak já seženu dřevo a ty můžeš lozit po stromech a chytat veverky."
"Fajn, sejdeme se tady," usmál se a než jsem stihla cokoli říct, odběhl pryč a já jsem tu zůstala stát sama.
Otočila jsem se, že půjdu udělat něco užitečného, ale nic mě nenapadlo a ani mému prázdnému žaludku to zrovna dvakrát nemyslelo. Všude kolem rostly vysoké stromy bez plodů, které jsem neznala, a proto se dalo o jedlosti jejich kořínků jen dohadovat.
Jonatan zatím úplně zmizel z dohledu ve směru, odkud se zdálky ozývalo praskání větví. Můj kručící žaludek přece jen zadoufal v tu veverku, i když tuto možnost úspěchu už moje hlava dávno zavrhla a dobře udělala. Nebylo to možné nejen proto, že by jí nechytil, protože nemá ani nůž a kamenem jí nesestřelí, ale hlavní důvod k zavržení nápadu byl prostý - veverky tu jednoduše nežily. Už jsem si toho všimla dřív, ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost a ani teď mi nepřipadalo důležité se tomu věnovat. Mnohem víc pozornosti totiž vyžadoval můj už znova kručící žaludek.
Rozhlédla jsem se. Musím někam jít, to byla jedna z věcí, na které jsem právě myslela, ale nesmím jít daleko, pokud nechci Jonatana ztratit. Zachránila jsem ho, ale on už mi svůj malý dluh splatil tím, že zachránil mě. Mohli bychom se klidně rozejít s přáním hodně štěstí, ale oba, teda nevím, jestli i on, ale já rozhodně, jsme měli pocit, že se ještě budeme potřebovat, že ještě zdaleka není konec. Přesto jsem musela někam jít.

Antonín Dvořák

17. října 2014 v 23:00 | yuubi |  Obrázky
Miliony let! - přesně to jsou dvě slova, kterýma by se hyperbolicky dal popsat čas mé absence na tomto blogu.
Něco negativního i pozitivního zároveń: docela jsem mu chyběla. Docela to tu beze mě nezvládal - není to hezký
Snad mu udělám radost, když mu právě sděluju další příspěvek ;)
Ale teď už k tématu. Další miliony let uplynuly od té doby, co jsem sem přidala některé obrázky. Ubezpečuju vás, že se můj výtvarnej styl, doufám, od té doby alespoň trochu posunul k lepšímu.
představuji vám tedy svého Antonína Dvořáka (snad) - kresleno podle busty: