Velrybí dítě 14. díl

13. března 2014 v 18:57 | yuubi |  Velrybí dítě
Jak jsem slíbila, teď zase chvilku nebudu psát Znamení meče, ale zkusím se vrátit k Velrybímu dítěti. Chápu, že ten, kdo to četl už si to za ten půl rok nepamatuje, tak je níž shrnutí, tak snad se to bude líbit.

Postavy: Kaira Yosa, Jonatan
Rozsah: tři A4
Upozornění: asi není :)

V minulém díle: Yosa bez toho, aby se poradila s Iruem, se přihlásila ke zkoušce u Mistra. Předešlý večer totiž potkala nějakého muže, který jí před tím, než umřel svěřil svůj meč, aby ho mistrovi předala. Bere tedy zkoušku trochu jako poslání. Neví, ale jistě, co přesně obnáší. Překonala dvě zkoušky a dostala se doprostřed bažinu,blížila se bouřka a tak se schovala v lese v jeskyni, tak ale nebyla sam, jak zjistila. Dole byl zaklíněný neznámý kluk, kterému pomohla a tn jí pak vysvětlil že cílem zkoušky je vybrat z devíti lidí jednoho. Ostatní zemřou...

První díl najdete zde.
Minulý díl najdete zde.
Všechny ostatní najdete tady.
Přeji příjemnou zábavu.


"Jak se vůbec jmenuješ?"
"Jsem Jonatan a ty?"
"Yosa… Jonatane, jak se vybere ten, jediný, ten nejlepší?" Přisedl si blíž a zdravou rukou mi ohrnul vlhké vlasy z čela.
"Od tud se všichni nedostanou. Přežije jen jeden, nebo nikdo!"

Chvíli jsem na něj jenom němě koukala, uvědomovala jsem si, co řekl.
"Je to past, oni tě zabijí. Ty to nechápeš, zemřeš!" opakovala se mi Iruova slova, teď to konečně začalo dávat smysl, ale proč mi to neřekl? Proč ty tajnosti. Opakovala jsem si, byla to otázka, kterou nedokážu vyřešit.
Zemřu, říkala jsem si. Přežije jen jeden, jaká je šance, že to budu já? Jaká je šance, že toho člověka vůbec potkám? Ale jaká byla šance, že se sem vůbec dostanu? Ještě jsem nezemřela, řekla jsem si.
"Ještě žijem," zopakovala jsem na hlas, když jsem se na něj podívala. Jeho vlastní slova ho zasáhla víc než mě samotnou. Seděl u ohně, držel si zraněnou ruku a celý se klepal. Překvapeně se na mně podíval.
"Jenže to nemusí trvat dlouho."
"Proč by nemělo?"

"Jen se nad tím zamysli. Je tu dalších sedm lidí. Nejspíš budou starší a zkušenější než my. A hlavně ví, co chtějí. Neznám tě, ale nevypadáš, jako bys uměla bojovat."
"Ale o boj tu vůbec nemusí jít. Chtějí prozkoumat všechny stránky člověka. Já neznám tebe, Jonatane, a ty neznáš mě, ale nehodlám se vzdát. Ještě mě nezabili." Mlčel, nevěděl, co na to říct. Myslel si o tom svoje, ale už poznal, že nejsem ochotná zemřít. Usilovně přemýšlel. Na čele se mu objevila vráska, pak jakoby povolila. Podíval se na mě a trochu se usmál.
"Vypadáš unaveně, vyspi se chvíli. Teď stejně nemá cenu nikam chodit. Skála je kluzká a navíc už je tma. Budu hlídat."
"Jseš si jistý?" Přikývl hlavou. Bylo mi to jedno, stejně ho za chvíli vystřídám. Když jsem si lehala, pozoroval mě. Měl jasné a upřímné oči. Chvíli jsem váhala, jestli je to bezpečné. Přece jsem ho teď poznala. A pokud věří, že přežije jen jeden… Znovu jsem se mu podívala do očí. To by neudělal! Ozval se můj vnitřní hlas. Vypadá čestně, zachránila jsem ho. Měl sice větší naději, že mu nic neudělám já, než já, že on neudělá nic mě, ale neměla jsem pocit, že by mi mohl ublížit. Teď zbývalo jen doufat, že byl můj úsudek správný. Přece jenom jsem z obezřetnosti ještě chvíli se zavřenýma očima bděla, ale nic se nedělo. Mohla jsem klidně spát, což mi nedělalo problém.
Spala jsem sotva pár hodin, když mě probudil nějaký zvuk. Rozespalýma očima jsem mžourala po jeskyni. Byla tam tma. V nose mě zašimral štiplavý kouř vyhasínajícího ohniště. Jonatan byl opřený o zeď, spal. To se dalo čekat.
Houkání přestalo, ale pořád jsem nenašla jeho zdroj. Pak se ozvalo znova. Napočítala jsem dvanáct zahoukání a pak jsem si všimla dvou ptáků na skalní římse u vchodu. Posunula jsem se blíž a jeden z nich uletěl. Zastavila jsem, ale ten druhý se nebál. Drze si mě prohlížel, jako by chtěl, abych se přiblížila. A když jsem to udělala, vzlétl a přistál mi na rameni, pak mi zakroužil nad hlavou a usadil se na stromě, kde zůstal. Měla jsem pocit, že mě sleduje, ale brala jsem to spíš jako dobré znamení, a přesto to bylo zvláštní.
Zůstala jsem sedět u vstupu do jeskyně. Byla hluboká noc. Odhadovala jsem něco kolem půlnoci. Překvapilo mě, jak rychle se setmělo, ale tady bylo možné snad úplně všechno. Bylo mi jasné, že musíme odejít ještě před svítáním, jinak se něco stane. Nevěděla jsem co, a jak to vím, ale měla jsem takové tušení. Pak jsem se podívala zpátky do jeskyně.
Jonatan spokojeně oddechoval. Obvaz měl červený krví, ale vypadalo to, že už krvácet přestal. Přemýšlela jsem, jestli mám zůstat vzhůru a čekat, odejít, nebo jít spát, ale byla jsem unavená. Ráno vstanu a vyrazíme. Vrátila jsem se zpátky na svoje místo u ohně. Chvíli jsem se dívala do tmy a pak jsem usnula.
Něco vedle mě zašustilo. Zpozorněla jsem. Někdo nebo něco se pohnula, pak jako bych zaslechla šeptání, někdo šeptal moje jméno a než jsem stihla otevřít oči, něco mi začalo třást rukou. To už mě spát nenechalo. Posadila jsem se a konečně se podívala, kdo mě to budí - Jonatan.
Měl vyděšený i zamyšlený výraz, v očích se mu odrážel zmatek. Nemusel nic říkat. Ještě než otevřel pusu, jsem poznala, že se něco děje, že něco není v pořádku.
V tu chvíli mi k uším dolehlo hlasité praskání, jeskyně se naplnila kouřem.
"Musíme pryč, les začal hořet." Vykřikl, a když se koukl do mých zmatených očí, dodal: "Tady zůstat nemůžeme. Jeskyně se plní kouřem, udusíme se." Už jsem neváhala. V tu chvíli bych pobrala všechny věci a utíkala pryč, jenže jsem žádné neměla a nebyla jsem si moc jistá, kam bych utíkala. Proto jsem se jen rychle zvedla a ujistila se, že můj meč je pořád na správném místě.
"Jak se dostaneme ven? Skála je kluzká!"
"Musíme to zkusit!"
Oba jsme se naklonili přes okraj jeskyně. Byla pod námi jen hluboká propast. Strom, po kterém jsem se sem dostala, se za bouřky zlomil a oheň se blížil. Přesto jsem neměla chuť panikařit, protože jsem si všimla skalní římsy.
Nebyla zrovna široká a o to víc vypadala nebezpečně, ale vedla podél skály až na druhou stranu propasti. Podívala jsem se na hořící les, přesvědčil mě, že nemáme jinou možnost. Jeho plameny se nebezpečně přibližovaly. Nebyl čas hledat jinou možnost.
"Musíme po té římse!" Vykřikla jsem a podívala jsem se na Jonatana. Ten jen přikývl, nejspíš myslel na to samé jako já.
"Půjdu první, zjistím, jestli je to bezpečné."
"To je blbost. Nemáme čas, tohle je jediná možnost. Musíme jít a ty máš zraněnou ruku. Jdu první." Vypadal, že se chce hádat, sice zdvořile a s jasnými argumenty, vždycky takhle jednal, ale nedala jsem mu možnost. Ve chvíli, kdy jsem to dořekla, jsem se přitiskla ke skále a začala jsem šplhat dolu. Jonatan se tvářil rozladěně, ale hned mě následoval. Nebyl čas.
Vzduch byl nebezpečně dusný. Do očí se mi hrnul kouř. Snažila jsem si krýt nos, abych se toho kouře nenadýchala. Mohla bych omdlít a spadnout do propasti.
Bylo strašné vedro. Potily se mi ruce. Jen stěží jsem nahmatala úchytky, abych nesklouzla. Jonatan byl hned vedle. I s tou rukou se držel stejně dobře jako já. Praskání ohně se ozývalo čím dál, tím blíž.
Zběsile jsem ručkovala podél skály, moje nohy si samy hledaly místo na úzké římse. Jonatan začal zpomalovat. Zavrávoral, ale na poslední chvíli se zase chytil. Vypadal vyděšeně, ale přesto se snažil tvářit odhodlaně. Přitisknul se ke skále a chvilku se ani nepohnul. Ta ruka ho zřejmě bolela, ani se s ní nedotkl skály. Chtěla jsem mu pomoct, ale nemohla jsem. Kdybych se o to jakkoli pokusila, spadli bychom oba. Bylo mi jasné, že tohle zvládneme jen sami, ale stejně jsem ho tu nemohla nechat.
"Jonatane, poslouchej mě! Posuň levou nohu o kousek níž po římse a rukou se chyť toho výstupku, co máš u hlavy." Koukal se na mě nedůvěřivě. "Zvládneš to, jen poslouchej, co ti říkám a nedívej s dolu."
"Běž sama, já to nezvládnu."
"Nemluv! Jen tě to vysiluje. A teď posuň i pravou nohu!" Bylo na něm vidět, že čekal jinou odpověď, že chtěl spíš utěšit, ale nemůže se na mě zlobit, když stojím na úzké skalní římse nad hořícím lesem. Do navigovala jsem ho až k sobě, a pak jsme lezli vedle sebe, přelezli jsme propast, za kterou jsme mohli být před ohněm v bezpečí.
Už jsem viděla konec, ale snažila jsem se nepřestat se soustředit. Postupovala jsem pomalu a opatrně, Jonatan byl hned za mnou.
"Počkej chvíli, je to tu rozlámaný, půjdu kousek na před. Neohlížela jsem se, automaticky jsem kladla jednu nohu vedle druhé, motala se mi hlava. Potom jsem se přece jenom podívala zpět. Krčil se u stěny, ale přesto mě následoval. Ten se nepoučí, pomyslela jsem si a udělala další krok a přemýšlela jsem, jestli by mi vyhovoval víc, kdybych šla sama, jaký by to bylo? Možná bych se pohybovala rychleji, měla bych jistotu, že mě nezradí, možná bych i jasněji přemýšlela. Ale takhle mi snad bude příjemněji, možná že se to bude hodit.
Právě jsem přemýšlela, jak asi za pět metrů překonám pětimetrovou stěnu na pevnou zem. Ani jsem se nekoukala, kam šlapu, jen jsem přemýšlela o dalším úseku. Najednou se mi zvrtla noha. Šlápla jsem na úplný okraj a ten se pode mnou odlomil. Chtěla jsem se zachytit skály, ale bylo pozdě, těsně se mi prosmykla kolem prstů. Prohnula se mi záda a jen jsem cítila, jak mířím dolů. Hlavu jsem měla prázdnou leknutím. Všechno šlo strašně rychle. Půda mi mizela pod nohama. Bylo… Najednou jsem v ruce ucítila tlak. On mě chytil! Otevřela jsem oči. Stál na malé plošince, poraněnou rukou se držel skály a duhou mě chytil. S jeho pomocí jsem pak vylezla zpátky.
Rychle jsem dýchala, byla jsem v šoku. Tiskla jsem se vší silou ke skále. Pak jsem se na něj podívala, usmíval se. Asi jsem měla dost poděšený výraz, protože se zasmál ještě víc a řekl: "Kdo by mi jinak ukazoval cestu?"
Ale mě to tak vtipné nepřipadalo. Celá jsem se ještě klepala.
"Děkuju," zašeptala jsem, když jsem se trochu vzpamatovala. "Měli bychom pokračovat." A aniž bych se na něj podívala, jsem pokračovala kupředu sice rychle, ale o dost opatrněji. Tiskla jsem se ke stěně a v duchu jsem si opakovala: Ještě, že jde se mnou. Ještěže jde se mnou. Pozor. Opatrně. Už jen kousek. Uklidni se!
Konečně jsem stála na pevné zemi, i když jsem poslední dva metry musela skočit, protože tam nebyl jediný pevný stup. Otočila jsem se k hořícímu lesu.
Ještěže je ta propast tam široká pomyslela jsem si, ale bylo mi jasné, že si oheň cestu kolem najde. Možná to nebude hned, ale určitě bude. Museli jsme pokračovat, ale teď jsem seděla na zemi, ruce se mi pořád třásly a ani srdce se mi ještě úplně neuklidnilo. Přesto že jsem byla pořád vyděšená, okamžitě jsem se zvedla.
"Měli bychom jít." Podíval se na mě docela překvapeně. Seděl na zemi a kontroloval si svou obvázanou ruku, ale potom se zvedl.
"Kam půjdeme?"
"To nevím, ale šla bych směrem do hor, myslím si, že tam to bude bezpečnější." Přikývnul a vydali jsme se tím směrem.
Ani jsem si nevšimla, kdy se rozednělo, možná někdy na skále.
Procházeli jsme bez jediného slova lesem. Už jsem nepřemýšlela o tom, jestli bych neměla jít radši sama. Konečně jsem měla pocit klidu a bezpečí, ale možná právě to mi přišlo zvláštní. Byl krásný den. Slunce svítilo, jen chvilkama zafoukal vítr, ale nebýt toho by se v okolí nepohnula ani větvička. Les byl kupodivu klidný a tichý. Nebyl v něm cítit ani nádech nebezpečí a právě to mě znervózňovalo.
"Tobě to nepřipadá divný?" prolomila jsem konečně ticho. Už jsme pár hodin šli a nic se za tu dobu nestalo. Dokonce jsme šli polesní cestě a nad stromy byly vidět hory, kam jsme měli namířeno.
"Co?"
"Ten klid. Nepřijde ti to podezřelý?"
"Ani ne, užívám si, že se nic neděje." Usmál se. "Uvolni se"
"Já bych ráda, ale moc mi to nejde, když vím, že jsem na místě, jehož cílem je mě zabít."
A právě v tu chvíli, jako by mě snad slyšeli, z křoví vyletělo hejno ptáků. Zakroužilo nám nad hlavou a zmizelo.
"Kolik si jich napočítal?"
"Dvanáct."
"Já taky." Nic jsem neřekla, ale v hlavě mi to začalo vrtat. Nebylo to poprvé, kdy se tu k nebi zničehonic vznesli ptáci. Určitě to mělo nějaký význam, ale jaký?
"No snad tě potěší, že se přece jen něco děje," řekl to docela vážně, až mě to skoro vyděsilo.
"Co se děje?"
"Mám hlad."
Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

14. díl Velrybího dítěte četli:

Iki 16.7% (1)
Rein 16.7% (1)
Kime 16.7% (1)
Kutano 16.7% (1)
Starsky 16.7% (1)
Někdo jiný 16.7% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama