Prosinec 2013

Dostala jsem pero...

30. prosince 2013 v 0:23 | yuubi |  Jednorázovky a podobné
Dostala jsem pero, tak jsem psala. Popsala jsem jeden papír a nějak mě to začalo bavit, tak jsem psala dál. Popsala jsem druhý papír, třetí, čtvrtý a pořád jsem měla o čem psát. Za chvilku jsem popsala všechny papíry, ale to mě nemohlo odradit, pokračovala jsem na stole, na zemi i na stropě, a když už jsem popsala všechno, co bylo v domě- knížky, židle i stěny, a když už nebylo kam psát, vyšla jsem ven a psala dál- na chodníky, do trávy i na kolemjdoucí. Celý svět byl mým papírem. Psala jsem všechno, co mě zrovna napadlo, na co jsem myslela i to, na co jsem nemyslela, co jsem udělala, co udělám. Přemítala jsem nad věcmi skutečnými i nad úplnými nesmysly. A když už jsem neměla, o čem psát, psala jsem o tom, že píšu na ulici, na stromy, na každý jejich list. Když jsem to napsala, psala jsem o tom, že na ulici píšu o tom, že píšu na ulici a pak jsem psala na ulici o tom, že píšu na ulici, že píšu na ulici, že píšu na ulici a pokračovala jsem tím, že píšu na ulici, že píšu na ulici, že píšu na ulici, že píšu na ulici, musela jsem na ulici napsat že píšu na ulici, že píšu na ulici, že píšu na ulici, že píšu na ulici, že píšu na ulici, až se mi to začalo cyklit. Ale v tu dobu už se cyklilo celé město popsané mými klikyháky.
Začalo se stmívat a nad město se vyhoupnul čistý, nepopsaný měsíc. Chtěla jsem ho přizdobit mým písmem, ale bylo pozdě, byl čas jít spát. A když jsem zašla do domu, objevily se nad městem mraky- déšť teď smyje vše, co jsem napsala. Zítra můžu začít znova…
Dostala jsem postel, tak jsem si lehla a přemýšlela jsem o tom, jaké by to bylo mít pero…

Chci...

22. prosince 2013 v 22:45 | yuubi |  Básničky
Včera jsem se po dlouhý době pokusila o básničku a tohle z toho vzniklo...

Nebaví mě přemýšlet,
myšlenky své zanášet,
do očí se dívat.
Nad všechno se povznášet,
tolik hor chci přenášet,
nejenom tu zívat.
Chci žít a zase spát.
Chci mít i všechno dát.

Maminka

21. prosince 2013 v 21:44 | yuubi |  Jednorázovky a podobné
Objevila se stížnost od nejmenovaného člověka, že jsem dlouho nic nepřidala. A protože nemám nic jiného napsáno, tak sem dám svojí poslední slohovku.
Měli jsme psát na téma maminka, popsat chvíli, kdy jsme si uvědomili, jak nám na ní záleží.
Mám svojí maminku opravdu ráda, ale nerada píšu o skutečných věcech, tak jsem, asi jako jediná ze třídy, psala něco vymyšleného.
A upozorňuji, že čsový limit byl v podstatě třičtvrtě hodiny, tak to podle toho vypadá :).
Snad se vám to bude líbit.

Postavy: Anna, prodavač, maminka
Rozsah: dvě A4
Zhodnocení: Moje typická slohovka.

"Kolik?"
"Padesát korun."
"Můžu to zaplatit až příště?"
"Je mi líto, ale máte tu dluh už od minule. Dál to prodlužovat nemůžu."
"Rozumím. Vezmu si jenom ten chleba," zaplatila a přešla ke dveřím, kde měla opřené kolo. Zalovila v tašce, která visela na řídítkách, ale nahmatala jenom knoflíky.
"Můžu ten dluh zaplatit až příště?"
"Přimhouřím oko, ale už naposledy."
"Děkuji!"

Znamení meče 6.díl

3. prosince 2013 v 22:29 | yuubi |  Znamení meče


Pro ty, kdo to čtou, je tu další díl Znamení meče. Chtěla jsem ho napsat dřív, ale objevily se u mě příznaky nepsavosti, jako například lenost a moc věcí do školy, ale doufám, že to nebude vadit a bude se vám to přesto líbit.
navíc oznamuju, že jsem právě dopsala dubnovou zásobu a další díly si budu muset vymyslet, tak neručím za to, kdy bude další díl.

Postavy: Pandora Anna Travenová
Rozsah: dvě a půl A4
Upozornění: Tento díl je ze začátku spíš zhrnutí a dějová okecávačka.
V minulém díle: Pandora se ocitla na pohřbu své babičky, jediného člověka, který jí rozuměl. Je proto velmi emocionálně vypjatá a vzpomíná na to, co jí babička jednou vyprávěla o tom, jak jí Jorn Kominson zlomil srdce, ten se ale na pohřbu také objeví a vysvětlí pandoře, jak se to stalo ve skutečnosti.

První díl najdete zde.
Minulý díl najdete zde.
Všechny ostatní najdete tady.
Přeji příjemnou zábavu.


"To nemůžu," zašeptala, ale Jorn jen přikývl. "Odpuste mi, co jsem o vás řekla."
"Měla jste důvod."
"Je mi moc líto, co se stalo."
"Nemusí, brzo budeme opět spolu."

Ztěžka dosedla na postel. Na jeden den se toho stalo až příliš. Byla vyčerpaná, skoro usínala ve stoje, když se převlékala do noční košile, ale když si lehla, stejně nemohla spát. Vše, co se dneska událo, vše, co se dneska dozvěděla, jí pronásledovalo. Promítalo se před ní a zase mizelo do pozadí.
Myslela na pohřeb i na Jeroma i na události v její rodině, ale nejvíc vzpomínala na Jorna a babičku Miriam.
Pořád to nemohla pochopit, jak se to mohlo stát, jak to vůbec někdo mohl připustit, jak to, že je osud nezadržel a nepřipravil jim milosrdnější budoucnost. Proč, snad jen z rozmaru, si s nimi zahrával. Nechal zkřížit jejich cesty, když se proplety, postavil mezi ně překážku a navždy je rozdělil, navěky jim znemožnil dobrovolně a ochotně se setkat s jinými a při tom na sebe zapomenout. Nechápala, kdo to tak nařídil, ale pochopila, že to není až tak osudem, jako rozmarem doby. Křehkou nehodící se lásku může potkat spoustu nebezpečí, a aniž by se naplnila, trvá věčně.