Červen 2013

Velrybí dítě 9. díl- 2. část

19. června 2013 v 22:23 | yuubi |  Velrybí dítě

Jak jsem slíbila, tady je další část velryvího dítěte, chtěla jsem napsat celý díl, ale pak se mi změnily plány a tahle čát byla až příliš krátká na to, aby to byl samostatný díl a nechtělo se mi to strkat k dalšímu dílu, tak to berte jen jako ochutnávku, nebo něco na ten způsob- na dalším dílu už se pracuje a prosím hlasujte v anketě.


Postavy: Kaira Yosa, Sakkinatte Iru
Odehrává se: v lesích
Rozsah: čtvrt A4

První díl najdete zde.
Další díl najdete zde.
Minulý díl najdete zde.
Všechny ostatní najdete tady.

"Dones ho do vesnice, já už to nezvládnu, dones ho mistrovi a řekni, že…" Strašlivě se zakašlal a vykašlal krev. " Řekni: frelsariheilsukennari… dones ho… nikdo ho u tebe nesmí vidět, až mi… mistr…" Znovu se zakašlal, ale už se nepohnul. Vydechnul naposledy.
kolem mě byla jen tma, nikde nikdo, byla jsem v lese úplně sama.
Klepající jsem se vracela do jeskyně s mečem v ruce, nechápala jsem, co se tu stalo.
"Iru, kde jsi…"

S cuknutím jsem se probudila. Horké tváře mi hladil noční vzduch. Nechápala jsem, kdy jsem usnula, co se stalo. A nad sebou jsem spatřila důvod svého probuzení- Iru se vrátil.
"Vstávej, našel jsem ji, je jen chvíli cesty od nás."
"Iru mě…" Chtěla jsem mu říct o svém divném snu, ale najednou jsem pod sebou ucítila tvrdý předmět. Když jsem ho osahala, uvědomila jsem si, že je to pochva toho meče. Nebyl to sen, skutečně se to stalo. Rázem jsem si vzpomněla na slova umírajícího muže, říkal, že o něm nikomu nesmím říct. " Už nic…"
Pobrala jsem si všechny věci a zahladila jsem stopy ohniště, pak už jsme vyšli do chladné noci. Když jsme vyšli před jeskyni, tak jsem jen marně hledala tělo toho zvláštního muže, ale nebylo tam, jako by se vypařil. Odejít nemohl, byl mrtev. Kdybych na zádech nenesla schovaný meč, nevěřila bych, že se to vůbec stalo. Už mi nebylo divné, že se na to Iru neptal.
Neustále mi to vrtalo hlavou. Procházeli jsme s Iruem temným lesem, měsíční světlo skrz větve jen letmo osvětlovalo les kolem nás. Ani jsem nevnímala, kam to vlastně jdeme a kudy. Byla jsem tak unavená.

Blogísek

6. června 2013 v 22:34 | yuubi |  Nezařaditelné
Jují, můj blogísek měl narozky a já jako jeho BFF bych mu chtěla poslat pusinky, a taky mu chci říct, že ho strašně lovískuju, a že se nestane, abych tady mluvila (neironicky) takhle.
Nicméně je pravda, že za tu dobu, co jsem tady já, mizerný to tvor, nebyla, se mi blog přehoupl do třetího roku své existence ( čtěme: 31.5. mu byly dva roky- cože května? a jo května- yuubi zas neumí měsíce...).
Abych uspokojila takové ty slavnostní kecy, tak bych měla zhodnotit, co se tu stalo. Abych byla stručná zkusím to jen jedním slovem: NIC... Dobře, dobře, trochu se rozepíšu, zkusím dvě slova: nic moc...
Njn, nechám toho, ale ono se vlastně vážně nic moc nestalo: na začátku jsem nevěděla, co sem psát, pak přišlo období básniček a teď zas nevím, co psát... Vydala jsem pár anket (jo tu o nejoblíbenější stát bych konečně mohla dodělat...) Rozepsala jsem dvě povídky... Vydala jsem asi 43 básniček (vcelku slušný ne)... A napsala jsem jeden uvítací článek o jednom slově...
Vypsala bych návštěvnost, ale asi před rokem mě přestal mít blog.cz rád a přestal mi to počítat a statistiky stejně nikoho nezajímají...
Teď jsem to tu teda mírně zanedbávala, ale na svou obhajobu bych si dovolila použít tyto tři faktory: 1) Konec školního roku- písemky
2) Orientační sezóna v plném proudu- jsem unavená
3) Všeobecná lenost...
A to je asi vše, co bych vám chtěla říct, možná ještě to, že v anketě o další díl povídky vyhrálo VD, ale kdo ví, jestli tu anketu poslechnu...
No nic, doufám, že to tu apokalypticky nevymře, nebo to tu jen tak neopustíte, kdo ví...
Poslední dvě slova: BUĎTE STRONG!