Květen 2013

Povídky...

18. května 2013 v 19:27 | yuubi |  Nezařaditelné
Zjistila jsem, že se ráz mého blogu mírně obrátil a jediné, co v poslední době přidávám jsou mé povídky... Díky anketám jsem zjistila, že poslední díl Znamení meče přečetlo 5 lidí a poslední díl Velrybího dítěte zatím přečetli 4 lidi. A pokud hlasující nelhali, se vám obě moje povídky zatím líbí.
Teď jsem se ale dostala na zcestí a nevím, díl jaký povídky mám psát, proto prosím, hlasujte v anketě a tím mi řekněte, jakej díl byste chtěli ;-D

Velrybí dítě 9. díl

14. května 2013 v 22:45 | yuubi |  Velrybí dítě


Tak jsem se konečně hnula ze slepého bodu a napsala jsem další díl...
Vy, kdo si to přečtete, tak hlasujte v anketě. Byla bych ráda, kdybyste i komentovali, ale toho se asi nedočkám.

Díky, hodně to pro mě znamená.
Pro ty, kdo by si chtěl přečíst ještě jiné díly, dole je odkaz.


Upozornění: začátek je trochu horší.
Přeji příjemnou zábavu.

Věnováno: Kutanovi
Postavy: Kaira Yosa, Sakkinatte Iru, muž
Odehrává se: kdesi v lesích a na planině
Rozsah: dvě a půl A4

První díl najdete zde.
Další díl najdete zde.
Minulý díl najdete zde.
Všechny ostatní najdete tady.


Do obličeje mě zlehka hřál oheň a záda mi chladil studený vítr. Stromy si tiše povídaly s větrem a v dálce bylo slyšet vytí vlků. Měsíc byl pár dní před úplňkem a osvětloval okolní krajinu. Cítila jsem se i za Irua mizerně. Snad to bude ráno lepší.

Už jsou to dva dny, co jsem vyslechla Iruův příběh. Za tu dobu se opět vzpamatoval. Je jasné, že za ta léta se naučil své city potlačit. Říká, že bojovník, aby přežil, musí své city schovávat. Opět je to ten nejlepší společník, kterého si můžu přát. Ale už nám dochází jídlo a pití, dneska jsme měli jen pár kapek vody a nějakého ptáka, kterého Iru ulovil.
Jdeme celou dobu horskými a lesními pěšinami, kde není tolik vody. Nikdy jsem tu nebyla a nemáme žádné mapy, opravdu mě zneklidňuje, že jdeme jen podle Iruovi hlavy. Už pár dní jsme nepotkali žádnou vesnici a začíná mě to zneklidňovat. Moje oblečení je špinavé a mám roztržený rukáv a zašít si ho nemůžu, protože mi poslední nití Iru zašil ruku po tom boji. Iru se sice už neprojevil, ale já touží po osudu bojovnice čí dál tím víc

Tenhle život je mnohem těžší, ale nevrátila bych se ani za nic.
Ráno zase vyrážíme na cestu. Iru zase nastražuje pasti a já vařím naši poslední rýži ve zbytku vody, už máme jen jednu láhev vody.

"Už nám opravdu dochází jídlo i voda." Řekla jsem přibližujícímu se Iruovi.
"Já vím, zítra půjdeme přes vesnici Skjol. Mám tam známé, možná se tam den zdržíme."
" Jak je tvoje vesnice ještě daleko?" Neudržela jsem otázku.
" Jsme v půlce." Odpověděl. Oči mi zajely k batohu.
" Co je vlastně v tom batohu?" Neudržela jsem otázku. "Bojovník přece musí umět přežít několik dní jen s tím, co se jim vejde do kapslí na zádech. Nemůžeš přece všude tahat tak velký batoh."
Vážil každé slovo, bylo jasné, že mi stále nemůže říct všechno, jako bojovník nemohl věřit každému.
" Zásoby." Odpověděl konečně. "Naše vesnice je malá, nestíháme pěstovat jídlo, nejsme jen zemědělci, ale víc už ti říct nemůžu. Aspoň zatím ne, promiň."
Konverzace se začala ubírat jiným směrem. Začali jsme řešit zemědělství a skončili jsme u nejvyšší hory světa.
Bylo mi jedno, že mi Iru neřekl všechno. Bylo mi to jasné. Nemohl přece věřit náhodné holce, kterou náhodou potkal na ulici. Klidně jsem mohla být špión, který ho mohl každou chvíli zabít nebo z něj vytáhnout hodně podstatných informací. Začínala jsem si v tomhle pocitu libovat a na tváři se mi objevil zlověstný úsměv. Měla jsem dobrou náladu.
Všude kolem byla tma a u nohou mi praskal dohasínající oheň. Vítr laskal koruny stromů a chladil mi tvář. A v tu chvíli mě napadlo, když já můžu být kdokoli, tak stejně může být kdokoli i Iru. Co když je jiný, než se zdá? Co když jsem jen obětí důmyslného únosce?
Najednou a z čista jasna jsem se začala bát. Mám až moc bujnou představivost. Když si představím, že je v jezeře žralok, tak už tam nevlezu. Teď se do mě najednou opřel divný pocit, ale ne, on ne... Přesvědčovala jsem se.
Byl tak milý a hodný, svěřil mi své trápení a byl by to opravdu hodně dobrý herec, kdyby tohle hrál. Musím mu věřit. Ostatně, nic jiného mi nezbývá, musím se mít na pozoru. Má nálada tímto utrpěla a jen těžce se mé oči zavíraly.

Ráno bylo jako každé jiné. Probouzela jsem se ranním chladem, a tak jsme mohli ještě před rozedněním vyrazit. Opět nás čekal dlouhý parný den a z dobrodružství se začínal stávat stereotyp. Když člověk jde už týden a pořád je jeho cíl v nedohlednu, začne se nudit, ale dneska jsme měli konečně projít nějakou vesnicí a poznat nové lidi. Doufala jsem, že až dojdeme na konec naší cesty, se něco změní, a buď mě dlouhé cesty budou znovu bavit, nebo se stane něco nečekaného. Ale co já vím. Třeba mám jen nějakou krizi, podle knížek to vždycky na člověka padne, když opustí domov a já zatím nic výraznějšího nepostřehla.
Iru zahladil stopy, nasadil si batoh a lehce se usmál i na něm bylo vidět, že se těší na to, až se vrátí mezi lidi. I když byl zvyklí na dlouhé cesty, na kterých nepotkal ani živáčka, které trvaly i několik měsíců, přece jenom se po nějakém čase rád vracel mezi lidi. Doufám, že ze mě nemá ponorkovou nemoc.
Poté jsme vyrazili úzkou lesní cestou. Ranní chlad pomalu mizel, ale tentokrát ho nestřídalo dusno a horko, ale vlhko. Slunce se neobjevilo a po obloze se rozprostřely šedé mraky. Bude pršet. Monotónně jsem přešlapovala z nohy na nohu a v hlavě se mi bouřil oceán myšlenek. Ve vzduchu nastala změna, byl svěží a příjemný. Užívala jsem si, jak krásně se dýchá, ale to jsem netušila, že to nebude jediná změna dne.
Konečně jsme vyšli z lesa, nevím, co to bylo za les, ale vyšli jsme z něj, kromě chvíle chůze skalami, až po týdni cesty. Před námi se najednou rozprostřela obrovská planina, na všechny strany, kam se člověk podíval, viděl jen nekonečnou pustinu.
V dálce jsem spatřila, nějakou černou hromadu, myslela jsem, že je to skála, ale když jsme přišli blíž, naskytl se mi příšerný pohled. Byli to ohořelé ruiny starého města. Procházeli jsme kolem a já jsem jen oněměle pozorovala ten obraz.
"Jak jsi už asi domyslela, stávalo zde město." Začal Iru vyprávět. "bylo to sice malé město, ale i tak v něm bydlelo spoustu lidí. Bývalo obklopeno úrodnou půdou, ze které se rodily jen ty nejlepší potraviny. Jako malý jsem sem občas chodíval. Bylo to město radosti, ale pak přišla válka.
Lidé naštěstí utekli, ale město vzplanulo plamenem a od něj chytla i pole. Všechno, co tu lidé vybudovali, shořelo na popel, život se sem už nevrátil. Z kdysi veselého prosperujícího měst se stala tahle nehostinná pustina. Ještě nějakou chvíli tu nic neporoste.
Už chápeš, co je válka? Pořád chceš bojovat?"
"Ano." On už ale nepokračoval, jen dál sledoval pustinu všude kolem nás a kdysi šťastné město stínů a smutku, které jsme pomalu dál zanechávali svému tichu.
Nevěděla jsem, jaká cesta byla lepší, jestli nekonečný les, nebo nekonečná planina, kdy jsem viděla několik kilometrů před sebe a krajiny jako by neubývalo. Ale bylo mi to už pomalu jedno, byla jsem vyčerpaná, nikdy jsem ještě tak daleko nešla. Den, co den jsme ušli desítky kilometrů s těžkými batohy na zádech. Docházelo nám jídlo i voda. Nechtěla jsem si to připustit, ale jediné, co mě ještě drželo na nohou, byla ta vesnice, do které jsme měli dneska dojít. Jedna noha automaticky míjela druhou, už dávno jsem se nesoustředila na to, jestli jdu špičkami rovnoběžně, už dávno jsem se nevěnovala velikosti a síle kroku, už dávno se z chůze stal automatický pohyb, který jsem začala vnímat teprve ke konci dne, kdy mě chůze začala dost bolet. Jediné, co mé kroky dneska pohánělo, byla myšlenka a jídlo a snad i postel.
k večeru se před námi znovu objevil les, ale tentokrát to už nebyl příjemně průchozí les, tentokrát jsme museli prolézat roštím a jen s obtížemi jsme hledali alespoň trochu schůdnou stezku.
Pomalu se začalo stmívat a my jsme pořád bloudili lesem.
"To není možný, někde tady už by..." Nervózně si Iru brblal a snažil se v šeru zaostřit na malý předmět, který svíral v ruce.
Jedna část se ve mě bouřila a nechápala, co tady vlastně dělám, druhá í dodávala sílu vydržet celou noc. Najednou jsem zahlídla jeskyni. Přistoupili jsme blíž, byla mělká, ale mohla nám zajistit příjemné útočiště na jednu noc.
Usedla jsem na kámen, Iru shodil batoh a rozhodl, že já tu zůstanu, zatímco on se půjde kuknout, jestli už jsme blízko, až ji najde, tak se pro mě vrátí. Neprotestovala jsem, byla jsem strašně unavená a hladová.
Jen, co jeho kroky utichly, rozdělala jsem oheň a zahřívala jsem si o něj zkřehlé prsty. Byla jsem tak unavená, ani mě nenapadlo, že bych se snad měla bát. Jenom jsem seděla a koukala do tmy, která se zatím rozhostila všude kolem. Ale najednou mě něco vytrhlo z mého klidu.
Z venku se ozývalo nějaké šustění, srdce se mi rozbušilo. "Je to jenom vítr." Uklidňovala jsem a zdánlivě jsem se ukolébala do klidu… Ale najednou jsem to slyšela znova- šustění a k tomu jakési sípání, znělo to skoro lidsky a ozvalo se to o kousek blíž, slyšela jsem to jen pár metrů od vchodu do jeskyně. Ztuhla jsem a potichu jsem naslouchala, jestli ty zvuky neutichnou, jenže se stále přibližovaly, mohlo to být cokoli.
Sebrala jsem v sobě odvahu. Jako bojovník bych se neměla bát ničeho. Přikrčila jsem se, do jedné ruky jsem vzala nůž a do druhé kus hořícího klacku, coby pochodeň. Potichu a opatrně jsem se vyplížila z jeskyně, pochodeň jsem zatím schovávala v jeskyni. Vykoukla jsem do tmy, něco tam bylo a těžce to oddychovalo, mohlo to být stejně dobře zvíře, jako člověk.
Srdce mi bušilo jako o závod, ale už bylo pozdě, musela jsem vědět, co nebo kdo to je.
Dodala jsem si odvahy, vytáhla jsem ruky z jeskyně, abych si posvítila a jen s nožem napřaženým před sebou tomu pohlédla do očí.
Hrůza mi zaplavila celé tělo, zírala jsem před sebe. Opravdu to byl člověk!
Postarší muž ležel přímo přede mnou a svíral se ve smrtelné křeči. Když spatřil světlo, chtěl se přetočit, ale síly mu to nedovolily. Po hlavě mu stékala krev, brzy už mu bude líp, bude na lepším místě. Když zjistil, že ho tělo už téměř neposlouchá, jen se mi zahleděl do očí. Vypadal vyděšeně, měla jsem pocit, že mi z očí čte celý život, že není ani kousek mé mysli, který by neprohlédl.
Pak si pohlédl k pasu a třesoucí se rukou ke mně posunul meč.
"Dones ho do vesnice, já už to nezvládnu, dones ho mistrovi a řekni, že…" Strašlivě se zakašlal a vykašlal krev. " Řekni: frel sari heil su kennari… dones ho… nikdo ho u tebe nesmí vidět, až mi… mistr…" Znovu se zakašlal, ale už se nepohnul. Vydechnul naposledy.
Kolem mě už byla jen tma, nikde nikdo, byla jsem v lese úplně sama.
Klepající jsem se vracela do jeskyně s mečem v ruce, nechápala jsem, co se tu stalo.
"Iru, kde jsi…"

Haiku

13. května 2013 v 22:23 | yuubi |  Básničky
Haiku je Japonská báseň vyznačuje se počtem slabik 5, 7 a 5, většinou se v nich píše o přírodě. Ačkoli jsou haiku básně, nerýmují se a je to většinou jen jedna sloka.
Existuje, ale i dětská verze, kterou zvládne každý: 1 slovo, 2, 3, 4 a zase jedno, většinou to samé, jako první slovo.
A právě toto haiku jsme dělali na etice, tak jsem zkusila dvě, no snad to není moc velký patvar...


sen
přijde další
až přijde znova
on zas bude starší
sen

Prozření

7. května 2013 v 17:44 | yuubi |  Básničky
Když jsem viděla Midori, jak píše básničku a počítá každou slabiku, říkala jsem si, jestli ještě umím psát básničky, tak jsem něco zkusila. Ale už nemám tak špatný nálady a jsem vnitřně tak nějak pozitivní, tak doufám, že to bude pode i podobně pozitivní... :D


Snít s citem
a žít bez něj,
s mečem, štítem
beznaděje.

Jenom sen je někdy přítel,
jenom jeden bloudí sám.
Ten, kdo někdy něco viděl,
ten se brzy přidá k nám.