Velrybí dítě: 7. díl: Osumi

19. února 2013 v 19:56 | yuubi |  Velrybí dítě

Tentokrát mi to trvalo o trochu kratší dobu... Pokud si to někdo chcete přečíst a opravdu si to přečtete, tak prosím opět napište do komentářů: Četl/a jsem
Díky, hodně to pro mě znamená.
Přeji příjemnou zábavu.

Věnováno: mojí nee-chan Itami, snad si to někdy přečteš...
Postavy: Kaira Yosa, Sakkinatte Iru, Horutsu Osumi, Shinaj Yoki
Odehrává se: kdesi v lesích
Rozsah: dvě A4

V minulém díle: Na začátku, najdete, co se stalo ve všech předchozích dílech. V minulém díle se Yosa probudila z bezvědomí, ve kterém prožila zvláštní sen. Pomalu se sezamuje s Iruem a zjišťuje,že je to velice příjemný společník. Na konci však objeví, že si s sebou nese těžké tajemství, které ho trápí.

První díl najdete zde.
Minulý díl najdete zde.
Následující díl je zde.
Všechny ostatní najdete tady.

"Chci se stát bojovnicí!"
Čekala jsem tvrdé odmítnutí, nebo zapálený souhlas, ale nic takového se nestalo. Iru jakoby se zastavil v čase, zůstal bez hnutí sedět a jeho ztuhlé rty zašeptaly: "Osumi…"

Seděl a zíral do ohně ani se nepohnul a jeho bezkrevné rty se klepaly. Opět jsem nevěděla, co dělat. Jestli mám jen sedět a zírat s ním, nebo ho oslovit.
Dala jsem mu ruku zlehka na rameno a jemně se zeptala: "Iru, co se děje?"
Neodpovídal a dál zíral do ohně. Sedla jsem si dál a zkusila to znovu: "Já jsem o tom přemýšlela. Vím, že jsem jen obyčejná holka a bojovník potřebuje zvláštní nadání, ale já to prostě chci zkusit.
Cítila jsem to už v ten den, kdy nás přepadli. Cítila jsem to, když jsem se probrala a cítím to i teď. Vím, že mě mohou zabít a je to nebezpečné, ale chci to alespoň zkusit. Navíc bych nebyla první bojovnice, těch už je spoustu. Sama bych se k tomu ani neodhodlala, ale když by si mě učil ty..."
Laskavě jsem se na něj usmála. On se mi koukl do očí, ale už nezářily radostí, teď byly tvrdé a plné smutku.
"Měla si pravdu. Jestli máš pocit, že mě jen zdržuješ, nechám tě v nejbližší vesnici."
Ta náhlá změna nálady mě až vyděsila.
"Ale Iru, já už nechci zůstat ve vesnici. Chci jít s tebou a bojovat." Vyhrkla jsem ze sebe.
Iru se zvednul a poodešel o pár krokům vedle. Pak se zastavil a ohlédnul se: "Ty vůbec netušíš, co tě čeká, do čeho jdeš. Je čas jít spát." Dodal a poodešel stranou.
Já jsem tam jen nechápavě seděla. Vůbec jsem nedokázala pochopit, co se stalo, že se tak prudce změnil. Kdysi se něco muselo stát a já musím přijít na to, co.
Zvedla jsem se, poklidila věci kolem a šla si lehnout. Co jsem měla dělat.
Podívala jsem se, kde je Iru. Seděl opodál v tureckém sedu zády ke mě, s někým mluvil. Díky svému dobrému sluchu jsem rozpoznávala každé potichu vyřčené slovo, ale stále jsem neviděla, s kým to mluví. Zaposlouchala jsem se do jeho tichého, smutného hlasu, a když jsem se podívala pozorně, zjistila jsem, že mluví ke své zbrani, kataně jménem Orkan, to v severských jazycích znamená hurikán.
Ve hmotném světě sice mluvil k Orkanu, ale ve svých představách k jakési postavě. Byl to smutný monolog plný výčitek.
" Já za to přece nemůžu. Dělal jsem, co jsem mohl. Nevyčítej mi to. Co jsem mohl v té chvíli dělat.
Ale jestli se mi ta bestie dostane pod ruku…
Znovu ne, už ne nedovolím, to už se nic takového nestane už nic.
Byl to rozkaz, vždyť sama víš, že rozkazy jsou rozkazy a musí se poslouchat.
To jsem se podle tebe měl stát zrádcem vesnice? Vyhoštěncem bez domova?"
Povídal si tak několik hodin, až jsem měla strach o jeho duševní zdraví. Bylo jasné, že ho něco tíží. Jako by ho někdo, koho si představoval obviňoval a on se sám sobě obhajoval.
Poslední, co jsem slyšela bylo: "Chybíš mi... Najdu si tě... To ti slibuju..." Potom jsem usnula.

Když jsem se probudila, Iru už byl vzhůru a uklízel pasti. Nálada se mu od večera nezlepšila, spíš naopak. Sotva mi odpověděl na pozdrav, snídani si jen vzal a už byl pryč. Sice galantně, ale mlčky mi pomohl s částí zavazadel na záda a druhou vzal sám.
Celý den nepromluvil ani slovo. Byl zahloubaný do sebe, na mě se ani nepodíval. Měl jsem o něj strach, ale bylo mi jasné, že teď by byl nejraději sám. Proto jsem ani já na něj moc nemluvila a nechala ho, aby se vypořádal se svým vnitřním soubojem a přemýšlela jsem, co se mu mohlo stát. Ale za celý den jsme podle mapy prošli kolem dvou vesnic, takže se mě nejspíš zbavit nechce.
Když se začalo stmívat, opět našel klidné místo na přespání a mlčky nastražoval pasti. Já jsem opět, jako každý den, chystala oheň a úkryt ke spaní, stále mi nešlo do hlavy, proč se najednou tak změnil.
Po večeři jsme si jako vždy sedli k ohni. Ale tentokrát jsme si nezačali zvesela povídat, tentokrát jsem nervózně seděla a koukala jsem na Irua, smutně sedícího na druhé straně ohně.
"Dochází nám zásoby jídla," Začala jsem nesměle konverzaci. "máme ho tak akorát na jeden den."
Nic se nestalo. Dál seděl ani se nehnul.
"Iru, co se stalo?" Podíval se na mě. Všimla jsem si, že mu slzí oči. Bojovník by nikdy neměl projevovat své emoce a už vůbec ne brečet.
"Už je to dávno," začal a já jsem si přisedla k němu. "Bylo mi osmnáct, když jsem procházel ulicemi vesnice Ahnun. Pár dní před tím se u té vesnice odehrála závěrečná bitva velké války. Ta vesnice byla plná civilistů a všichni uniknout nestačili. Pro nás to byla bitva vítězná, a tak zbytky naší posádky byly poslány na pomoc obyvatelům Ahnunu. V té bitvě mi zemřela přítelkyně.
Už jsme měli odcházet, když jsem ji uviděl. Malou holku celou od krve. Seděla v rohu a klepala se. Přistoupil jsem k ní blíž, ale jakoby se dívala skrz mě. Promluvil jsem na ní, ale neodpovídala. Vzal jsem jí do náručí a jen jsem cítil, jak se klepala. Odnesl jsem ji do nemocnice.
Po pár dnech mi oznámili, že je v pořádku, jen má popálenou ruku. Dále mi sdělili, že se jmenuje Hirutsu Osumi a je sirotek. Její rodiče zahynuli při bitvě a sourozence nemá.
Šel jsem se za ní podívat, a když jsem poprvé pohlédl do jejích očí pochopil jsem, že se o to desetileté děvčátko postarám. Jelikož i já sám jsem byl vychováván jako sirotek, věděl jsem, jak se cítí a její smutné oči mne v tom utvrdily.
Jasně, že mi bylo osmnáct a nechtěl jsem se vázat k dítěti, ale v té chvíli jsem ucítil, že je mé poslání se o ni postarat. A moje přítelkyně by to bývala chtěla.
Když se v naší vesnici do uzdravila, zeptal jsem se jí, zda by chtěla jít se mnou a ona přisvědčila. Od té doby žila se mnou.
Po roce jsem zjistil, že má nadání."
Chvíli se zastavil a podíval se na mne, jak jsem ho bez dechu pozorovala. A opět pokračoval.
"Byl jsem na ni pyšný, chtěl jsem jí přihlásit do školy boje, která je ve vesnici. Děti z vesnice se tam učí bojovat na různém stupni nadání a zkušeností.
Ale nechtěli ji přijmout, prý že nemá nadání žádné a navíc jí popálená ruka bude bránit v pohybu. To určitě. Odešel jsem tehdy naštvaně zpátky, když jsem pak doma spatřil ty její jedenáctileté nevinné oči, řekl jsem si, že snad nadání poznám. Vypravili jsme se proto do vesnice Skjol, kde žije Mistr. Jestli někdo pozná nadání, tak jedině on.
Když jsme se ohlásili a předstoupili před Mistra, poznal v Osumi veliké nadání. Daroval jí meč Hagi, Pastvina.
Nebylo to nadáním, že ji nevzali. Bylo to tím, že byla cizinka. Bylo to tím, že žila se mnou. Nemohl jsem připustit, aby takové nadání přišlo na zmar. Začal jsem ji učit.
Naučil jsem ji vše, co jsem sám uměl. Učila se rychle. To, co se jiní učili na škole čtyři roky, ona zvládla za dva. Po těch dvou letech se mnou začala chodit na mise a na třináctiletou holku mi pomáhala opravdu hodně.
Nikdy jsem jí nebral, jako by byla malá. Děti, co přijdou o rodiče, dospějí dřív,, v to mi dáš jistě sama za pravdu. Psychicky byla téměř dospělá už v těch deseti letech. A věkem jen krásněla. Udělal jsem tu největší chybu, jakou jsem mohl. Měl jsem ji brát, jako kolegyni, ale místo toho jsem jí začal mít rád. Byla profesionální bojovnice a velice krásná žena…" Opět se zarazil, bylo na něm jasně znát, že se mu vypráví stále hůř.
"Bylo jí patnáct, jako je tobě, když jsme vyrazili na velice náročnou misi. Ve vesnici už byla uznávána, díky vůdci naší vesnici, který si jí oblíbil.
Už jsme byli skoro zpátky, když nás přepadli. Oddělili jsme se od sebe a každý jsme bojovali s částí protivníků. Dobojoval a zjistil jsem, že Osumi nikde nevidím. Přestože jsem byl raněný, vydal jsem se jí hledat.
Našel jsem jí o padesát metrů vedle, ležela na zemi, ale všichni protivníci byli kolem ní mrtví. Ležela a z posledních sil si svírala ruku na tváři. Vzal jsem jí a utíkal, co nejrychleji jsem mohl do vesnice.
V nemocnici se jí ihned ujali, ošetřili jí, ale ztratila moc krve a byla v bezvědomí.
Sedával jsem u její postele ve dne v noci. Sledoval její plavé vlasy rozložená na polštáři, její hojící se ránu přes pravé oko, její neklidný spánek. Třetí den mě najednou povolali na naléhavou misi. Musel jsem jít, rozkaz je rozkaz a musí se poslouchat.
Moje kamarádka pracuje v nemocnici. Když jsem se vrátil, řekla mi, že se Osumi probrala půl hodiny po mém odchodu. A jakmile se uzdravila, byla přidělena do tréninkových skupin.
Nechala mi dopis, celý byl plný výčitek, že nechápe, jak jsem jí mohl tak sprostě opustit bez pomoci, bez naděje, bez slůvka vysvětlení...
Vím, kdo za tím stojí, je to Shinaj Yoki. Kdysi dávno se stala jedna věc, ale to je na dlouhé vyprávění, od té doby mě nenávidí a dělá mi ty nejhorší věci.
Zmanipulovala vůdce vesnice a navykládala mu lži o zanedbání péče a vystavení nebezpečí a vymyslela si toho spoustu. Vůdce jí uvěřil a zařídil, abych se s ní už nesetkal.
Osumi pak navykládala, dle dopisu, takové nehorázné lži. Nemohl jsem to ani dočíst, neustále nosím ten dopis s sebou.
Už nikdy jsem jí neviděl, neprozradili ani stopu, kde ji hledat...
Už je to dva roky...
Vzali mi jí, nadobro..." Dořekl, už to nevydržel. Slza se mu svezla po tváři.
Bylo mi ho líto. Soucítila jsem s ním. Mé city byly oproti tomuhle nic, chápala jsem ho, viděla jsem jeho smutek.
"Je mi to líto, Iru." Přisedla jsem si blíž a opět jsem mu položila chlácholivě ruku na rameno. "Víš, jak jsem ti vyprávěla o Kimi? Chybí mi každý den. Ale u Osumi máš jistotu, že se jí nic nestalo, to by ti řekli."
"Ty to nikdy nemůžeš pochopit." Mluvil ke mě smutným tvrdým hlasem. "Já jsem jí miloval..."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kutano Kutano | 19. února 2013 v 20:59 | Reagovat

Musím uznat, že mě obsah dílu docela překvapil. Ten příběh je zajímavější než jsem čekal. Netřeba dodávat více

2 Yuubi Yuubi | Web | 19. února 2013 v 21:21 | Reagovat

[1]: díky, je to od tebe zatím jeden z nejhezčích komentů :-D

3 Tu neznáš...(2) :D Tu neznáš...(2) :D | 2. března 2013 v 18:39 | Reagovat

Všimla sis? Mám jméno, které už znáš :D
Četla jsem! Super, jsi geniální! :) Tak v pondělí zdar :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama