Velrybí dítě: díl 6. : Probuzení

13. února 2013 v 16:40 | yuubi, osobně |  Velrybí dítě
Jak jste si asi všimli, vydala jsem další díl Velrybího dítěte. Vím, že jsem ho vydala asi včas po půl roce, ale prostě se mi do toho nechtělo. Vím, že to asi nikdo nebude číst, ale pokud se někdo takový najde, tak do komentářů napišle aspoň. Četl/a jsem. Děkuju.
Pro ty, kdo by si to nechtěl přečíst, jen protože si to už nepamatuje, níže je rekapitulace.
pro ty, kdo by si to chtěli přečíst od začátku, nebo aspoň minulý díl, níže je odkaz.
Upozornění: Možná mi to trochu ujelo a v některých pasážích může být trochu víc citů, snad vás to neodradí.
Přeji příjemnou zábavu.


Postavy: Kaira Yosa, Sakkinatte Iru
Odehrává se: kdesi v lesích
Rozsah: tři A4


První díl najdete zde.
Příští díl najdete zde.
Minulý díl najdete zde.
Všechny ostatní najdete tady.

V minulých dílech se stalo: Kaira Yosa je téměř patnáctiletá dívka, která žije v Lasturové vesnici. Její otec je tvrdý antifeminista a její matka před několika lety zemřela. Její matka byla, dalo by se říct hippie (obrazně), byla proti lovu lastur a nectěla strávit život v kuchyni, jak by to od ní chtěl její muž. Od její smrti přešla vesnice z lovení lastur k velrybářství. Proti tomu je však, jako správná dcera své matky, Yosa, která uteče z domova. Několik měsíců se toulá ulicemi vesnice, až ji tam jednoho dne osloví bojovník Sakkinatte Iru a nabídne jí, aby s ním odešla z vesnice. Mluví s ní povíšeně. Ale yosa se s ním rozhodne odejít, jako jeho "hospodyně".

V minulém díle: Yosa a Iru odešli z vesnice. Kráčeli lesem v parném dni, když tu náhle Yosa slyšela, jak je sledují tři muži. Iru odhodil věci a začl s útočníky bojoval. Zatímco Yosa neschopna pohybu překvapením, seděla u věcí. Poto se i ona , přestože nikdy nebojovala, pustila do boje.




Chtěla jsem se vysmeknout, ale v tu chvíli mi ramenem projela jehla. Celou scénu jsem náhle viděla jen mlhavě a po chvíli už byla jen tma.

Ticho, všude kolem bylo jen podivné ticho. Cítila jsem se vzhůru, ale mé smysly se probouzely jen pomalu a ztěžka.
Ta zem, na které jsem ležela, náhle přestávala být pevná. Čím víc se mé smysly probouzely, tím víc se pode mnou zem houpala a kolébala. V nose mě zašimrala štiplavá vůně rybiny a soli a měla jsem pořád silnější pocit, že toto místo znám i přes to, že jsem stále neotevřela oči. Holými dlaněmi a bosými chodidly jsem pod sebou ucítila dřevěnou podlahu. V tu chvíli už jsem svou domněnku, že jsem se záhadným způsobem ocitla na lodi, musela ověřit. Otevřela jsem oči, ale všude kolem byla jenom tma.
Ale nebyla to noc, každou chvíli místnost prozářil blesk, kterému šel hned v patách ohlušující hrom. Jako králové teď vládli obloze i moři, které protestovalo, vzdouvalo se, nechtělo se podřídit. Posadila jsem se. Měla jsem na sobě prosté bílé šaty. Chtěla jsem se postavil, ale moře mě hned zase posadilo. Díky světlu blesků si mé oči už zcela přivykly na to šero kolem, mohla jsem se proto porozhlédnout po kajutě. Byla malá, ale útulná. Na jedné stěně byla dvě kulatá okna s výhledem pod hladinou moře. U protější stěny stála postel a vedle ní truhla. To bylo jediné, co se do té malé místnosti vešlo.
Seděla jsem na podlaze vedle postele, nejspíš jsem při té bouři z postele spadla. Dolezla jsem po kolenou k truhle a zapálila svíci, která na ní stála.
Nemohla jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostala anebo proč tu jsem. A když jsem se snažila si vzpomenout, jakoby mimoděk se mi pohled zatoulal k oknu. Ještě nikdy jsem nic tak magického neviděla.
Když jsem se podívala z okna, pohlédla jsem z očí do očí velrybě. Koukala na mě, prosila, aby jsem si ji všimla. Smutně na mě koukala, jako by mi něco chtěla sdělit, jako bych snad měla nějaké poslání.
To veliké oko ke mně mluvilo. Z její černé zorničky lemované modro hnědou panenskou, ohraničené černošedou kůží jsem nemohla spustit oči. Srdce mi tlouklo tak silně, že jsem slyšela jeho pravidelný puls. Ten okamžik byl kouzelný a nezapomenutelný, jako by mě zavřela do vlastního světa, své vlastní reality. A v krátkém momentu blesku, se mi ten pohled zaryl do nitra, náhle jsem pochopila její vzkaz.
Když tu náhle bolestně vykřikla, voda kolem se barvila její krví, jak do ní zajíždějí harpuny. Z vrchu se ozývá oslavný křik lovců, do toho zní hrom. Opřela jsem se o bok lodi a chtěla jsem křičet, moci něco dělat. Po tváři mi kanuly slzy. Najednou byla tma.
Byl to jen sen, jenom sen. Vzduch byl náhle jiný, byl v něm cítit les, les v noci. Rukou jsem nahmátla pod sebou deku, ale jen o centimetr vedle byla cítit vlhká hlína. Jak mé smysly sílily, ve vzduchu jsem ucítila kouř. Škubla se mnou křeč a rukou mi projela páčivá bolest. V tu ránu jsem si vzpomněla, co se stalo.
Otevřela jsem oči. Viděla jsem oheň a u něj rozmazanou postavu. Co když je to ten muž, co mě chytil. Proběhla mnou hrůza a v záchvatu paniky jsem se snažila překulit a odpotácet pryč, ale byla jsem příliž slabá. Postava u ohně si mě všimla, zvedla se a šla ke mě. Zdravou rukou jsem nahmátla kámen a instinktivně se přikrčila. Znovu jsem zkusila zaostřit: "I-Iru?" Zašeptala jsem, protože jsem nemohla mluvit. A tělem se mi rozlila úleva, ruka pustila kámen.
Byl to on. Nechápala jsem, co se stalo, ale byl to Sakkinatte Iru. Beze slova mě zvedl, odnesl blíž k ohni a opřel mě o strom.
"Máš žízeň?" Zeptal se a sáhnul mi na čelo.
Až teď jsem si uvědomila, jak velkou jsem měla žízeň. Celá jsem jen hořela a na ruce jsem měla obvaz. Podal mi měch s vodou, ze kterého jsem vděčně hltala vodu. Když jsem se napila, hned jsem mohla líp mluvit: " Co se stalo, Iru? Kde to jsme? A jak si nás sem dostal?"
Mlčel, od ohně koukal přímo na mě a zároveň kamsi do dálky. "Jsem tak rád, že si v pořádku." Vyhrknul jemným, a zároveň šťastným hlasem.
Stále jsem nic nechápala, ale jeho přítomnost mi dodávala pocit bezpečí, bývalo by to mému otupělému mozku stačilo, ale on naštěstí pokračoval, zatímco přešel blíž a kontroloval, jestli nejsem jinde zraněná, při tom jsem si všimla, že sám má také ovázanou ruku: " Překvapilo mě, že si se přidala do boje, myslel jsem, že se radši schováš. A už vůbec jsem nečekal, že budeš takto riskovat život. Ale asi bych je sám nezvládnul," pousmál se, mluvil tak jemně, až mně to překvapilo, po jeho předchozích výstupech. Zároveň mně to naplňovalo pocitem domova, všude kolem voněl les a cítila jsem se úžasně.
"Předpokládám, že jsi přestala vnímat okolí potom, co ti dal tu injekci. Klesla si k zemi a zavadila jsi o jeho meč, proto máš to zranění na ruce. V injekci bylo naštěstí jen uspávadlo, ale chtěl tě odnést pryč a vyslýchat. Lekl jsem se, ale sám jsem měl plné ruce práce. Nakonec jsem je oba přemohl a tebe dopravil do bezpečí. Měl jsem o tebe strach, tři dny ses neproudila a rána se ti zanítila. Ta noha, do které si se říznula, abys nabyla vědomí, je jen škrábnutá."
"Iru, děkuji vám!" Vydala jsem ze sebe, přesně to, co se ve mě sbíralo a chtělo mermomocí ven.
Překvapeně se na mě podíval a usmál se: "To já děkuji tobě…"
Nechápala jsem, co tím myslí, ale po těle se mi rozléval pocit naprosté spokojenosti. Seděla jsem a tiše ho pozorovala, jak se stará o oheň, jak se stará o mě a jak celkově hlídá naše bezpečí.
"Jak jsi mě dostal až sem, říkal jsi, že jsem spala tři dny?"
Pobaveně se podíval kolem sebe na sebe a pak na mě. "Nesl jsem tě."
Řekl to takovým tónem, že jsem se tomu musela sama smát.
"Ponesu tě i zítra, takhle ještě aspoň den sama jít nemůžeš. A velké zdržení si nemůžu dovolit."
"Mrzí mě to Iru, jsem vám jen na obtíž." Řekla jsem, když jsem si to uvědomila. Mohl být už dávno pryč a třeba plnit další úkol. "Dopravte mě prosím do nejbližší vesnice a já se o sebe nějak postarám. Jenom vás zdržuji."
Nechápavě na mne koukal. "Počkej, jak zdržuješ? Myslíš, že bych tě donesl tak daleko jen, abych ti řekl, že mi překážíš? Potřeboval jsem společnost, lidi z naší vesnice se mnou nechtějí nic mít a navíc někdo na praní se vždycky hodí." Dořekl a pousmál se.
"Kdo vlastně hlídá?!" Uvědomila jsem si najednou.
"Nikdo." Dodal a nepřestával se smát, mě však polil pot.
"Jak nikdo?"
"Prostě nikdo," pohlédnul do mé zděšené tváře a zase se usmál. Mě to vtipné nepřišlo. "A le neboj, rozmístil jsem kolem pasti, kdyby se někdo přiblížil, tak nám nic neudělá."
Po této poznámce jsem se uklidnila, byla jsem ospalá, ale horečka ustupovala a cítila jsem se mnohem lépe. Ještě jsme si chvíli povídali a potom Iru zavelel, že je čas jít spát. Schoulila jsem se ke straně a rychle usínala. Poslední, na co jsem pomyslela, bylo, jak jsem ráda, že jsem tady. Pak už jsem jen ucítila, jak ke mně Iru přikleknul a lehce mne přikryl…
Ráno jsem se probudila brzo, slunce se ještě na obzoru neobjevilo. Iru spal. Už jsem se cítila dobře, ruka mě sice pobolívala, ale jinak jsem byla plně schopná pohybu.
Oblékla jsem se, když jsem si oblékala sukni, vzpomněla jsem si, že jsem ji v boji roztrhla a tak jsem ji zastřihla, aby byla aspoň trochu rovná, učesala si vysoký culík, sbalila věci. Iru se ještě neprobudil a tak jsem začala chystat snídani. Ze zbytku ohniště jsem vyfoukala oheň a na pánvi připravila vejce, když tu jsem v zádech ucítila známou auru.
"Cítíš se líp?" Pravil Iru, který stál kousek za mnou.
"Mnohem."
"Co to máme dobrého?"
"Vejce."
"Už si ani nepamatuju, kdy jsem měl v lese k snídani vejce." Zasmál se.
V klidu jsme posnídali a pak jsem začala sbírat věci, když tu mě Iru opět zarazil: "Ještě včera jsi byla v bezvědomí, nemůžeš se tak přepínat, tvé tělo na to není zvyklé. Tu cestu nezvládneš."
"Nemůžu vám pořád přidělávat práci. Cestovala jsem s vámi na své vlastní nebezpečí a tak za sebe budu ručit. Navíc už je mi úplně dobře a nemůžu se jen flákat." Řekla jsem a hodila si věci na záda, při tom jsem však nechtěně zavrávorala a upadla, naštěstí mě zachytil. Držel mě kousek nad zemí a koukal mi přímo do očí, náhle jsem cítila, jak se mi zrychlil tep.
"Jsi tvrdohlavá… nech mě aspoň vzít tvé věci." Nepoznávala jsem ho, ale věci jsem ho nést nechala. V tu chvíli jsem mu nemohla říct ne. Byl najednou tak milý a starostlivý, už se nechoval jako ten pevný oficiální, možná trochu namyšlený muž, byl to příjemný společník. Nechtěla jsem si to přiznat, ale pomalu se mi začínal líbit. Nechtěla jsem si to připustit, protože byl o deset let starší a navíc jsem se zařekla, že s nikým nikdy nebudu nic mít, ale přesto jsem na něj pořád musela myslet.
Slunce se vyhouplo nad obzor. Byl čas vyrazit. Iru měl na ramenou všechny věci, ale vypadal jako by nenesl vůbec nic. Kráčela jsem před ním slunným dopolednem a vítr mi prokluzoval kolem holých nohou, pořád jsem si nemohla zvyknout, že už nemám dlouhou sukni. Představila jsem si svého otce, jak moc by na to nadával. Sukně do půlky stehen je nepřípustná. To mi opět vyčarovalo na tváři lehký úsměv.
Po chvíli mi krok začal těžknout, ale ani to jsem si nechtěla připustit. Kráčeli jsme příjemnou lesní stezkou, kde nešel nikdo kromě nás, také už nás nikdo nesledoval. Proto jsem si mohla dovolit zpomalit. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem tak slabá a nadávala si za každý špatný krok. Mermomocí jsem se nutila k chůzi. Když tu jsem zakopla o kámen a klopýtla. Upadla jsem na zem a zůstala sedět. Po třech hodinách nepřetržité chůze jsem byla unavená.
"Jsi dobrá," řekl Iru, "čekal jsem, že nebudeš moct už dřív. V té injekci byly oslabující látky a navíc nejsi na takové cesty zvyklá." Smál se a pomáhal mi vstát. Chvilku jsme tak stály a pak řekl, že musíme pokračovat. Nebyla jsem ještě dostatečně odpočatá. Chtěla jsem to říct, ale to už mě bral do náručí.
"Chvíli tě ponesu, jestli ti to nebude vadit, musíš být unavená." Dodal omluvně.
"Jestli to nebude vadit vám."
"Yoso?"
"Ano?"
"Nevykej mi."
Jeho ruce mě sevřely a nesl mě dál po cestě. Nohy a ruka mě bolely a byl hrozný pařák. Už dávno jsem si sundala vestu i plášť a zůstala pouze v sukni a košili. Iru měl jen rozepnutou látkovou vestu. Sevření jeho náruči bylo tak uklidňující. Pomalu, ale jistě jsem začínala usínat. Asi ho mám pravdu ráda…
Spala jsem asi dvě hodiny a nabrala jsem dostatek síly. Překvapeně jsem se rozhlédla, už jsem neležela Iruovi v náručí, ale na kamínkách u malého jezírka, nohama ve vodě. Iru seděl hned vedle a pozoroval mě, zatímco vyndával ovoce k obědu.
Najedli jsme se a pak se šel Iru vykoupat, sundal vestu a jen v kalhotách vlezl do vody. Já jsem si sundala sandály a do vody jsem vlezla jen po kolena. Nepřítomně jsem se dívala do skály, když tu mě něco stáhlo do vody. Vypískla jsem a celá mokrá jsem mu to šla vrátit.
Po chvíli shazování jsme beze slova vylezli a mokří jsme pokračovali dál.
Už se stmívalo, když jsme konečně našli místo ke spaní. Zatím, co jsem rozdělávala oheň, Iru nastražil pasti. Pak jsem připravila večeři a stále ho po oku pozorovala, pořád jsem to nedokázala pochopit, jak se ty pasti dělají, v životě jsem nic takového neviděla, snad mi to někdy vysvětlí.
Potom si ke mně přisednul a dlouho jsme si povídali. Bylo to ta příjemné, kolem byla tma a oheň hřál. Iru už to nevydržel, musel se zeptat: "Jak jsi to udělala?"
"Co?" Nechápala jsem, o čem zrovna mluví.
"Jak to, že jsi je slyšela? Myslím ty bojovníky. Já jsem si jich ani nevšimnul. A to tohle nebyl zdaleka můj první a díky tobě snad ani poslední úkol."
"Já ani nevím, prostě jsem je slyšela. Už od narození mám dobrý sluch. Prostě jsem slyšela lehké šustění, a když jsem se na něj zaměřila, tak jsem zaslechla, jak tam někdo dýchá a jako zvíře to neznělo, proto jsem ti to řekla." Odpovídala jsem překvapeně, že se na něco takového vůbec ptá. Zároveň to ve mně uvolnilo lavinu myšlenek, která mě víc a víc zasypávala. Pod ní, hluboko až úplně na spod se zrodil nápad. Vlastně spíš cílevědomá myšlenka a hrabala se k povrchu.
"Víš Yoso, cítím v tobě veliký potenciál, jsi silná a cílevědomá. Teda i dost tvrdohlavá, ale to někdy není na škodu. Bál jsem se vzít tě s sebou, že hned odpadneš a nezvládneš to, ale poznávám, že to zvládneš."
Jeho otázka úplně změnila atmosféru, před ní to tu bylo uvolněné a přátelské, ale teď to tu zvážnělo. Ve vzduchu jsem cítila něco zvláštního, ale nevěděla co. Hltala jsem každé jeho slovo a ta slova jen přiživovala mou myšlenku, která se mezi tím provrtala až na povrch, už nemohla zůstat uvnitř.
"Iru," oslovila jsem vážně osobu vedle mě, která právě upravovala oheň. Netušila jsem, co se stane, až to vyslovím, ale muselo to ven. Mohla jsem ho tím ztratit, možná jsem ho mohla získat, ale i zničit, proto jsem se to bála vyslovit, za poslední den jsem se do něj skoro zamilovala.
"Chci se stát bojovnicí!"
Čekala jsem tvrdé odmítnutí, nebo zapálený souhlas, ale nic takového se nestalo. Iru jakoby se zastavil v čase, zůstal bez hnutí sedět a jeho ztuhlé rty zašeptaly: "Osumi…"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kutano Kutano | 13. února 2013 v 21:47 | Reagovat

Možná bychom si měli ujasnit pojmy. ''Docela krátký'' díl vypadá jinak.
Ale jako vždy mohu hrdě prohlásit, četl jsem!
Díl jako takový super, ale bacha abys z toho neudělala další Twilight :-D

2 Yuubi Yuubi | Web | 14. února 2013 v 11:01 | Reagovat

Tak mi to trochu ujelo, stává se i v lepších rodinách... :-D
Nevím na co tím narážíš, Twilight jsem neviděla ani nečetla, ale pokusím se k tomu neklesnout.... :-D
Neboj, mám to dobře vymyšlený... :-D
Co zase mám s těma tečkama... :-D

3 Kutano Kutano | 14. února 2013 v 13:31 | Reagovat

[2]:Docela dost lidí si dělá srandu z Twilight (asi tak jako se vždycky najde někdo, kdo si dělá srandu z něčeho, co je populární)... Aneb http://www.smosh.com/smosh-pit/photos/20-better-love-stories-twilight-pics
Prostě a jednoduše z toho neudělej lovestory :-D

4 Tu neznáš... Tu neznáš... | 15. února 2013 v 15:32 | Reagovat

Terko! Vážně super! :D Četla jsem :)
A Twilight je boží... Kdo nečetl,nemůže říct :D Uznávám, film je fakt pitomost, ale knížky se povedly :)

5 Kutano Kutano | 17. února 2013 v 20:18 | Reagovat

[4]:knihy jsou něco jiného, měl jsem  na mysli filmy ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama