Únor 2013

Velrybí dítě: 7. díl: Osumi

19. února 2013 v 19:56 | yuubi |  Velrybí dítě

Tentokrát mi to trvalo o trochu kratší dobu... Pokud si to někdo chcete přečíst a opravdu si to přečtete, tak prosím opět napište do komentářů: Četl/a jsem
Díky, hodně to pro mě znamená.
Přeji příjemnou zábavu.

Věnováno: mojí nee-chan Itami, snad si to někdy přečteš...
Postavy: Kaira Yosa, Sakkinatte Iru, Horutsu Osumi, Shinaj Yoki
Odehrává se: kdesi v lesích
Rozsah: dvě A4

V minulém díle: Na začátku, najdete, co se stalo ve všech předchozích dílech. V minulém díle se Yosa probudila z bezvědomí, ve kterém prožila zvláštní sen. Pomalu se sezamuje s Iruem a zjišťuje,že je to velice příjemný společník. Na konci však objeví, že si s sebou nese těžké tajemství, které ho trápí.

První díl najdete zde.
Minulý díl najdete zde.
Následující díl je zde.
Všechny ostatní najdete tady.

"Chci se stát bojovnicí!"
Čekala jsem tvrdé odmítnutí, nebo zapálený souhlas, ale nic takového se nestalo. Iru jakoby se zastavil v čase, zůstal bez hnutí sedět a jeho ztuhlé rty zašeptaly: "Osumi…"

Seděl a zíral do ohně ani se nepohnul a jeho bezkrevné rty se klepaly. Opět jsem nevěděla, co dělat. Jestli mám jen sedět a zírat s ním, nebo ho oslovit.
Dala jsem mu ruku zlehka na rameno a jemně se zeptala: "Iru, co se děje?"
Neodpovídal a dál zíral do ohně. Sedla jsem si dál a zkusila to znovu: "Já jsem o tom přemýšlela. Vím, že jsem jen obyčejná holka a bojovník potřebuje zvláštní nadání, ale já to prostě chci zkusit.
Cítila jsem to už v ten den, kdy nás přepadli. Cítila jsem to, když jsem se probrala a cítím to i teď. Vím, že mě mohou zabít a je to nebezpečné, ale chci to alespoň zkusit. Navíc bych nebyla první bojovnice, těch už je spoustu. Sama bych se k tomu ani neodhodlala, ale když by si mě učil ty..."
Laskavě jsem se na něj usmála. On se mi koukl do očí, ale už nezářily radostí, teď byly tvrdé a plné smutku.
"Měla si pravdu. Jestli máš pocit, že mě jen zdržuješ, nechám tě v nejbližší vesnici."
Ta náhlá změna nálady mě až vyděsila.
"Ale Iru, já už nechci zůstat ve vesnici. Chci jít s tebou a bojovat." Vyhrkla jsem ze sebe.
Iru se zvednul a poodešel o pár krokům vedle. Pak se zastavil a ohlédnul se: "Ty vůbec netušíš, co tě čeká, do čeho jdeš. Je čas jít spát." Dodal a poodešel stranou.
Já jsem tam jen nechápavě seděla. Vůbec jsem nedokázala pochopit, co se stalo, že se tak prudce změnil. Kdysi se něco muselo stát a já musím přijít na to, co.
Zvedla jsem se, poklidila věci kolem a šla si lehnout. Co jsem měla dělat.
Podívala jsem se, kde je Iru. Seděl opodál v tureckém sedu zády ke mě, s někým mluvil. Díky svému dobrému sluchu jsem rozpoznávala každé potichu vyřčené slovo, ale stále jsem neviděla, s kým to mluví. Zaposlouchala jsem se do jeho tichého, smutného hlasu, a když jsem se podívala pozorně, zjistila jsem, že mluví ke své zbrani, kataně jménem Orkan, to v severských jazycích znamená hurikán.
Ve hmotném světě sice mluvil k Orkanu, ale ve svých představách k jakési postavě. Byl to smutný monolog plný výčitek.
" Já za to přece nemůžu. Dělal jsem, co jsem mohl. Nevyčítej mi to. Co jsem mohl v té chvíli dělat.
Ale jestli se mi ta bestie dostane pod ruku…
Znovu ne, už ne nedovolím, to už se nic takového nestane už nic.
Byl to rozkaz, vždyť sama víš, že rozkazy jsou rozkazy a musí se poslouchat.
To jsem se podle tebe měl stát zrádcem vesnice? Vyhoštěncem bez domova?"
Povídal si tak několik hodin, až jsem měla strach o jeho duševní zdraví. Bylo jasné, že ho něco tíží. Jako by ho někdo, koho si představoval obviňoval a on se sám sobě obhajoval.
Poslední, co jsem slyšela bylo: "Chybíš mi... Najdu si tě... To ti slibuju..." Potom jsem usnula.

Když jsem se probudila, Iru už byl vzhůru a uklízel pasti. Nálada se mu od večera nezlepšila, spíš naopak. Sotva mi odpověděl na pozdrav, snídani si jen vzal a už byl pryč. Sice galantně, ale mlčky mi pomohl s částí zavazadel na záda a druhou vzal sám.
Celý den nepromluvil ani slovo. Byl zahloubaný do sebe, na mě se ani nepodíval. Měl jsem o něj strach, ale bylo mi jasné, že teď by byl nejraději sám. Proto jsem ani já na něj moc nemluvila a nechala ho, aby se vypořádal se svým vnitřním soubojem a přemýšlela jsem, co se mu mohlo stát. Ale za celý den jsme podle mapy prošli kolem dvou vesnic, takže se mě nejspíš zbavit nechce.
Když se začalo stmívat, opět našel klidné místo na přespání a mlčky nastražoval pasti. Já jsem opět, jako každý den, chystala oheň a úkryt ke spaní, stále mi nešlo do hlavy, proč se najednou tak změnil.
Po večeři jsme si jako vždy sedli k ohni. Ale tentokrát jsme si nezačali zvesela povídat, tentokrát jsem nervózně seděla a koukala jsem na Irua, smutně sedícího na druhé straně ohně.
"Dochází nám zásoby jídla," Začala jsem nesměle konverzaci. "máme ho tak akorát na jeden den."
Nic se nestalo. Dál seděl ani se nehnul.
"Iru, co se stalo?" Podíval se na mě. Všimla jsem si, že mu slzí oči. Bojovník by nikdy neměl projevovat své emoce a už vůbec ne brečet.
"Už je to dávno," začal a já jsem si přisedla k němu. "Bylo mi osmnáct, když jsem procházel ulicemi vesnice Ahnun. Pár dní před tím se u té vesnice odehrála závěrečná bitva velké války. Ta vesnice byla plná civilistů a všichni uniknout nestačili. Pro nás to byla bitva vítězná, a tak zbytky naší posádky byly poslány na pomoc obyvatelům Ahnunu. V té bitvě mi zemřela přítelkyně.
Už jsme měli odcházet, když jsem ji uviděl. Malou holku celou od krve. Seděla v rohu a klepala se. Přistoupil jsem k ní blíž, ale jakoby se dívala skrz mě. Promluvil jsem na ní, ale neodpovídala. Vzal jsem jí do náručí a jen jsem cítil, jak se klepala. Odnesl jsem ji do nemocnice.
Po pár dnech mi oznámili, že je v pořádku, jen má popálenou ruku. Dále mi sdělili, že se jmenuje Hirutsu Osumi a je sirotek. Její rodiče zahynuli při bitvě a sourozence nemá.
Šel jsem se za ní podívat, a když jsem poprvé pohlédl do jejích očí pochopil jsem, že se o to desetileté děvčátko postarám. Jelikož i já sám jsem byl vychováván jako sirotek, věděl jsem, jak se cítí a její smutné oči mne v tom utvrdily.
Jasně, že mi bylo osmnáct a nechtěl jsem se vázat k dítěti, ale v té chvíli jsem ucítil, že je mé poslání se o ni postarat. A moje přítelkyně by to bývala chtěla.
Když se v naší vesnici do uzdravila, zeptal jsem se jí, zda by chtěla jít se mnou a ona přisvědčila. Od té doby žila se mnou.
Po roce jsem zjistil, že má nadání."
Chvíli se zastavil a podíval se na mne, jak jsem ho bez dechu pozorovala. A opět pokračoval.
"Byl jsem na ni pyšný, chtěl jsem jí přihlásit do školy boje, která je ve vesnici. Děti z vesnice se tam učí bojovat na různém stupni nadání a zkušeností.
Ale nechtěli ji přijmout, prý že nemá nadání žádné a navíc jí popálená ruka bude bránit v pohybu. To určitě. Odešel jsem tehdy naštvaně zpátky, když jsem pak doma spatřil ty její jedenáctileté nevinné oči, řekl jsem si, že snad nadání poznám. Vypravili jsme se proto do vesnice Skjol, kde žije Mistr. Jestli někdo pozná nadání, tak jedině on.
Když jsme se ohlásili a předstoupili před Mistra, poznal v Osumi veliké nadání. Daroval jí meč Hagi, Pastvina.
Nebylo to nadáním, že ji nevzali. Bylo to tím, že byla cizinka. Bylo to tím, že žila se mnou. Nemohl jsem připustit, aby takové nadání přišlo na zmar. Začal jsem ji učit.
Naučil jsem ji vše, co jsem sám uměl. Učila se rychle. To, co se jiní učili na škole čtyři roky, ona zvládla za dva. Po těch dvou letech se mnou začala chodit na mise a na třináctiletou holku mi pomáhala opravdu hodně.
Nikdy jsem jí nebral, jako by byla malá. Děti, co přijdou o rodiče, dospějí dřív,, v to mi dáš jistě sama za pravdu. Psychicky byla téměř dospělá už v těch deseti letech. A věkem jen krásněla. Udělal jsem tu největší chybu, jakou jsem mohl. Měl jsem ji brát, jako kolegyni, ale místo toho jsem jí začal mít rád. Byla profesionální bojovnice a velice krásná žena…" Opět se zarazil, bylo na něm jasně znát, že se mu vypráví stále hůř.
"Bylo jí patnáct, jako je tobě, když jsme vyrazili na velice náročnou misi. Ve vesnici už byla uznávána, díky vůdci naší vesnici, který si jí oblíbil.
Už jsme byli skoro zpátky, když nás přepadli. Oddělili jsme se od sebe a každý jsme bojovali s částí protivníků. Dobojoval a zjistil jsem, že Osumi nikde nevidím. Přestože jsem byl raněný, vydal jsem se jí hledat.
Našel jsem jí o padesát metrů vedle, ležela na zemi, ale všichni protivníci byli kolem ní mrtví. Ležela a z posledních sil si svírala ruku na tváři. Vzal jsem jí a utíkal, co nejrychleji jsem mohl do vesnice.
V nemocnici se jí ihned ujali, ošetřili jí, ale ztratila moc krve a byla v bezvědomí.
Sedával jsem u její postele ve dne v noci. Sledoval její plavé vlasy rozložená na polštáři, její hojící se ránu přes pravé oko, její neklidný spánek. Třetí den mě najednou povolali na naléhavou misi. Musel jsem jít, rozkaz je rozkaz a musí se poslouchat.
Moje kamarádka pracuje v nemocnici. Když jsem se vrátil, řekla mi, že se Osumi probrala půl hodiny po mém odchodu. A jakmile se uzdravila, byla přidělena do tréninkových skupin.
Nechala mi dopis, celý byl plný výčitek, že nechápe, jak jsem jí mohl tak sprostě opustit bez pomoci, bez naděje, bez slůvka vysvětlení...
Vím, kdo za tím stojí, je to Shinaj Yoki. Kdysi dávno se stala jedna věc, ale to je na dlouhé vyprávění, od té doby mě nenávidí a dělá mi ty nejhorší věci.
Zmanipulovala vůdce vesnice a navykládala mu lži o zanedbání péče a vystavení nebezpečí a vymyslela si toho spoustu. Vůdce jí uvěřil a zařídil, abych se s ní už nesetkal.
Osumi pak navykládala, dle dopisu, takové nehorázné lži. Nemohl jsem to ani dočíst, neustále nosím ten dopis s sebou.
Už nikdy jsem jí neviděl, neprozradili ani stopu, kde ji hledat...
Už je to dva roky...
Vzali mi jí, nadobro..." Dořekl, už to nevydržel. Slza se mu svezla po tváři.
Bylo mi ho líto. Soucítila jsem s ním. Mé city byly oproti tomuhle nic, chápala jsem ho, viděla jsem jeho smutek.
"Je mi to líto, Iru." Přisedla jsem si blíž a opět jsem mu položila chlácholivě ruku na rameno. "Víš, jak jsem ti vyprávěla o Kimi? Chybí mi každý den. Ale u Osumi máš jistotu, že se jí nic nestalo, to by ti řekli."
"Ty to nikdy nemůžeš pochopit." Mluvil ke mě smutným tvrdým hlasem. "Já jsem jí miloval..."

Velrybí dítě: díl 6. : Probuzení

13. února 2013 v 16:40 | yuubi, osobně |  Velrybí dítě
Jak jste si asi všimli, vydala jsem další díl Velrybího dítěte. Vím, že jsem ho vydala asi včas po půl roce, ale prostě se mi do toho nechtělo. Vím, že to asi nikdo nebude číst, ale pokud se někdo takový najde, tak do komentářů napišle aspoň. Četl/a jsem. Děkuju.
Pro ty, kdo by si to nechtěl přečíst, jen protože si to už nepamatuje, níže je rekapitulace.
pro ty, kdo by si to chtěli přečíst od začátku, nebo aspoň minulý díl, níže je odkaz.
Upozornění: Možná mi to trochu ujelo a v některých pasážích může být trochu víc citů, snad vás to neodradí.
Přeji příjemnou zábavu.


Postavy: Kaira Yosa, Sakkinatte Iru
Odehrává se: kdesi v lesích
Rozsah: tři A4


První díl najdete zde.
Příští díl najdete zde.
Minulý díl najdete zde.
Všechny ostatní najdete tady.

V minulých dílech se stalo: Kaira Yosa je téměř patnáctiletá dívka, která žije v Lasturové vesnici. Její otec je tvrdý antifeminista a její matka před několika lety zemřela. Její matka byla, dalo by se říct hippie (obrazně), byla proti lovu lastur a nectěla strávit život v kuchyni, jak by to od ní chtěl její muž. Od její smrti přešla vesnice z lovení lastur k velrybářství. Proti tomu je však, jako správná dcera své matky, Yosa, která uteče z domova. Několik měsíců se toulá ulicemi vesnice, až ji tam jednoho dne osloví bojovník Sakkinatte Iru a nabídne jí, aby s ním odešla z vesnice. Mluví s ní povíšeně. Ale yosa se s ním rozhodne odejít, jako jeho "hospodyně".

V minulém díle: Yosa a Iru odešli z vesnice. Kráčeli lesem v parném dni, když tu náhle Yosa slyšela, jak je sledují tři muži. Iru odhodil věci a začl s útočníky bojoval. Zatímco Yosa neschopna pohybu překvapením, seděla u věcí. Poto se i ona , přestože nikdy nebojovala, pustila do boje.




Chtěla jsem se vysmeknout, ale v tu chvíli mi ramenem projela jehla. Celou scénu jsem náhle viděla jen mlhavě a po chvíli už byla jen tma.

Ticho, všude kolem bylo jen podivné ticho. Cítila jsem se vzhůru, ale mé smysly se probouzely jen pomalu a ztěžka.
Ta zem, na které jsem ležela, náhle přestávala být pevná. Čím víc se mé smysly probouzely, tím víc se pode mnou zem houpala a kolébala. V nose mě zašimrala štiplavá vůně rybiny a soli a měla jsem pořád silnější pocit, že toto místo znám i přes to, že jsem stále neotevřela oči. Holými dlaněmi a bosými chodidly jsem pod sebou ucítila dřevěnou podlahu. V tu chvíli už jsem svou domněnku, že jsem se záhadným způsobem ocitla na lodi, musela ověřit. Otevřela jsem oči, ale všude kolem byla jenom tma.
Ale nebyla to noc, každou chvíli místnost prozářil blesk, kterému šel hned v patách ohlušující hrom. Jako králové teď vládli obloze i moři, které protestovalo, vzdouvalo se, nechtělo se podřídit. Posadila jsem se. Měla jsem na sobě prosté bílé šaty. Chtěla jsem se postavil, ale moře mě hned zase posadilo. Díky světlu blesků si mé oči už zcela přivykly na to šero kolem, mohla jsem se proto porozhlédnout po kajutě. Byla malá, ale útulná. Na jedné stěně byla dvě kulatá okna s výhledem pod hladinou moře. U protější stěny stála postel a vedle ní truhla. To bylo jediné, co se do té malé místnosti vešlo.
Seděla jsem na podlaze vedle postele, nejspíš jsem při té bouři z postele spadla. Dolezla jsem po kolenou k truhle a zapálila svíci, která na ní stála.
Nemohla jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostala anebo proč tu jsem. A když jsem se snažila si vzpomenout, jakoby mimoděk se mi pohled zatoulal k oknu. Ještě nikdy jsem nic tak magického neviděla.
Když jsem se podívala z okna, pohlédla jsem z očí do očí velrybě. Koukala na mě, prosila, aby jsem si ji všimla. Smutně na mě koukala, jako by mi něco chtěla sdělit, jako bych snad měla nějaké poslání.
To veliké oko ke mně mluvilo. Z její černé zorničky lemované modro hnědou panenskou, ohraničené černošedou kůží jsem nemohla spustit oči. Srdce mi tlouklo tak silně, že jsem slyšela jeho pravidelný puls. Ten okamžik byl kouzelný a nezapomenutelný, jako by mě zavřela do vlastního světa, své vlastní reality. A v krátkém momentu blesku, se mi ten pohled zaryl do nitra, náhle jsem pochopila její vzkaz.
Když tu náhle bolestně vykřikla, voda kolem se barvila její krví, jak do ní zajíždějí harpuny. Z vrchu se ozývá oslavný křik lovců, do toho zní hrom. Opřela jsem se o bok lodi a chtěla jsem křičet, moci něco dělat. Po tváři mi kanuly slzy. Najednou byla tma.
Byl to jen sen, jenom sen. Vzduch byl náhle jiný, byl v něm cítit les, les v noci. Rukou jsem nahmátla pod sebou deku, ale jen o centimetr vedle byla cítit vlhká hlína. Jak mé smysly sílily, ve vzduchu jsem ucítila kouř. Škubla se mnou křeč a rukou mi projela páčivá bolest. V tu ránu jsem si vzpomněla, co se stalo.
Otevřela jsem oči. Viděla jsem oheň a u něj rozmazanou postavu. Co když je to ten muž, co mě chytil. Proběhla mnou hrůza a v záchvatu paniky jsem se snažila překulit a odpotácet pryč, ale byla jsem příliž slabá. Postava u ohně si mě všimla, zvedla se a šla ke mě. Zdravou rukou jsem nahmátla kámen a instinktivně se přikrčila. Znovu jsem zkusila zaostřit: "I-Iru?" Zašeptala jsem, protože jsem nemohla mluvit. A tělem se mi rozlila úleva, ruka pustila kámen.
Byl to on. Nechápala jsem, co se stalo, ale byl to Sakkinatte Iru. Beze slova mě zvedl, odnesl blíž k ohni a opřel mě o strom.
"Máš žízeň?" Zeptal se a sáhnul mi na čelo.
Až teď jsem si uvědomila, jak velkou jsem měla žízeň. Celá jsem jen hořela a na ruce jsem měla obvaz. Podal mi měch s vodou, ze kterého jsem vděčně hltala vodu. Když jsem se napila, hned jsem mohla líp mluvit: " Co se stalo, Iru? Kde to jsme? A jak si nás sem dostal?"
Mlčel, od ohně koukal přímo na mě a zároveň kamsi do dálky. "Jsem tak rád, že si v pořádku." Vyhrknul jemným, a zároveň šťastným hlasem.
Stále jsem nic nechápala, ale jeho přítomnost mi dodávala pocit bezpečí, bývalo by to mému otupělému mozku stačilo, ale on naštěstí pokračoval, zatímco přešel blíž a kontroloval, jestli nejsem jinde zraněná, při tom jsem si všimla, že sám má také ovázanou ruku: " Překvapilo mě, že si se přidala do boje, myslel jsem, že se radši schováš. A už vůbec jsem nečekal, že budeš takto riskovat život. Ale asi bych je sám nezvládnul," pousmál se, mluvil tak jemně, až mně to překvapilo, po jeho předchozích výstupech. Zároveň mně to naplňovalo pocitem domova, všude kolem voněl les a cítila jsem se úžasně.
"Předpokládám, že jsi přestala vnímat okolí potom, co ti dal tu injekci. Klesla si k zemi a zavadila jsi o jeho meč, proto máš to zranění na ruce. V injekci bylo naštěstí jen uspávadlo, ale chtěl tě odnést pryč a vyslýchat. Lekl jsem se, ale sám jsem měl plné ruce práce. Nakonec jsem je oba přemohl a tebe dopravil do bezpečí. Měl jsem o tebe strach, tři dny ses neproudila a rána se ti zanítila. Ta noha, do které si se říznula, abys nabyla vědomí, je jen škrábnutá."
"Iru, děkuji vám!" Vydala jsem ze sebe, přesně to, co se ve mě sbíralo a chtělo mermomocí ven.
Překvapeně se na mě podíval a usmál se: "To já děkuji tobě…"
Nechápala jsem, co tím myslí, ale po těle se mi rozléval pocit naprosté spokojenosti. Seděla jsem a tiše ho pozorovala, jak se stará o oheň, jak se stará o mě a jak celkově hlídá naše bezpečí.
"Jak jsi mě dostal až sem, říkal jsi, že jsem spala tři dny?"
Pobaveně se podíval kolem sebe na sebe a pak na mě. "Nesl jsem tě."
Řekl to takovým tónem, že jsem se tomu musela sama smát.
"Ponesu tě i zítra, takhle ještě aspoň den sama jít nemůžeš. A velké zdržení si nemůžu dovolit."
"Mrzí mě to Iru, jsem vám jen na obtíž." Řekla jsem, když jsem si to uvědomila. Mohl být už dávno pryč a třeba plnit další úkol. "Dopravte mě prosím do nejbližší vesnice a já se o sebe nějak postarám. Jenom vás zdržuji."
Nechápavě na mne koukal. "Počkej, jak zdržuješ? Myslíš, že bych tě donesl tak daleko jen, abych ti řekl, že mi překážíš? Potřeboval jsem společnost, lidi z naší vesnice se mnou nechtějí nic mít a navíc někdo na praní se vždycky hodí." Dořekl a pousmál se.
"Kdo vlastně hlídá?!" Uvědomila jsem si najednou.
"Nikdo." Dodal a nepřestával se smát, mě však polil pot.
"Jak nikdo?"
"Prostě nikdo," pohlédnul do mé zděšené tváře a zase se usmál. Mě to vtipné nepřišlo. "A le neboj, rozmístil jsem kolem pasti, kdyby se někdo přiblížil, tak nám nic neudělá."
Po této poznámce jsem se uklidnila, byla jsem ospalá, ale horečka ustupovala a cítila jsem se mnohem lépe. Ještě jsme si chvíli povídali a potom Iru zavelel, že je čas jít spát. Schoulila jsem se ke straně a rychle usínala. Poslední, na co jsem pomyslela, bylo, jak jsem ráda, že jsem tady. Pak už jsem jen ucítila, jak ke mně Iru přikleknul a lehce mne přikryl…
Ráno jsem se probudila brzo, slunce se ještě na obzoru neobjevilo. Iru spal. Už jsem se cítila dobře, ruka mě sice pobolívala, ale jinak jsem byla plně schopná pohybu.
Oblékla jsem se, když jsem si oblékala sukni, vzpomněla jsem si, že jsem ji v boji roztrhla a tak jsem ji zastřihla, aby byla aspoň trochu rovná, učesala si vysoký culík, sbalila věci. Iru se ještě neprobudil a tak jsem začala chystat snídani. Ze zbytku ohniště jsem vyfoukala oheň a na pánvi připravila vejce, když tu jsem v zádech ucítila známou auru.
"Cítíš se líp?" Pravil Iru, který stál kousek za mnou.
"Mnohem."
"Co to máme dobrého?"
"Vejce."
"Už si ani nepamatuju, kdy jsem měl v lese k snídani vejce." Zasmál se.
V klidu jsme posnídali a pak jsem začala sbírat věci, když tu mě Iru opět zarazil: "Ještě včera jsi byla v bezvědomí, nemůžeš se tak přepínat, tvé tělo na to není zvyklé. Tu cestu nezvládneš."
"Nemůžu vám pořád přidělávat práci. Cestovala jsem s vámi na své vlastní nebezpečí a tak za sebe budu ručit. Navíc už je mi úplně dobře a nemůžu se jen flákat." Řekla jsem a hodila si věci na záda, při tom jsem však nechtěně zavrávorala a upadla, naštěstí mě zachytil. Držel mě kousek nad zemí a koukal mi přímo do očí, náhle jsem cítila, jak se mi zrychlil tep.
"Jsi tvrdohlavá… nech mě aspoň vzít tvé věci." Nepoznávala jsem ho, ale věci jsem ho nést nechala. V tu chvíli jsem mu nemohla říct ne. Byl najednou tak milý a starostlivý, už se nechoval jako ten pevný oficiální, možná trochu namyšlený muž, byl to příjemný společník. Nechtěla jsem si to přiznat, ale pomalu se mi začínal líbit. Nechtěla jsem si to připustit, protože byl o deset let starší a navíc jsem se zařekla, že s nikým nikdy nebudu nic mít, ale přesto jsem na něj pořád musela myslet.
Slunce se vyhouplo nad obzor. Byl čas vyrazit. Iru měl na ramenou všechny věci, ale vypadal jako by nenesl vůbec nic. Kráčela jsem před ním slunným dopolednem a vítr mi prokluzoval kolem holých nohou, pořád jsem si nemohla zvyknout, že už nemám dlouhou sukni. Představila jsem si svého otce, jak moc by na to nadával. Sukně do půlky stehen je nepřípustná. To mi opět vyčarovalo na tváři lehký úsměv.
Po chvíli mi krok začal těžknout, ale ani to jsem si nechtěla připustit. Kráčeli jsme příjemnou lesní stezkou, kde nešel nikdo kromě nás, také už nás nikdo nesledoval. Proto jsem si mohla dovolit zpomalit. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem tak slabá a nadávala si za každý špatný krok. Mermomocí jsem se nutila k chůzi. Když tu jsem zakopla o kámen a klopýtla. Upadla jsem na zem a zůstala sedět. Po třech hodinách nepřetržité chůze jsem byla unavená.
"Jsi dobrá," řekl Iru, "čekal jsem, že nebudeš moct už dřív. V té injekci byly oslabující látky a navíc nejsi na takové cesty zvyklá." Smál se a pomáhal mi vstát. Chvilku jsme tak stály a pak řekl, že musíme pokračovat. Nebyla jsem ještě dostatečně odpočatá. Chtěla jsem to říct, ale to už mě bral do náručí.
"Chvíli tě ponesu, jestli ti to nebude vadit, musíš být unavená." Dodal omluvně.
"Jestli to nebude vadit vám."
"Yoso?"
"Ano?"
"Nevykej mi."
Jeho ruce mě sevřely a nesl mě dál po cestě. Nohy a ruka mě bolely a byl hrozný pařák. Už dávno jsem si sundala vestu i plášť a zůstala pouze v sukni a košili. Iru měl jen rozepnutou látkovou vestu. Sevření jeho náruči bylo tak uklidňující. Pomalu, ale jistě jsem začínala usínat. Asi ho mám pravdu ráda…
Spala jsem asi dvě hodiny a nabrala jsem dostatek síly. Překvapeně jsem se rozhlédla, už jsem neležela Iruovi v náručí, ale na kamínkách u malého jezírka, nohama ve vodě. Iru seděl hned vedle a pozoroval mě, zatímco vyndával ovoce k obědu.
Najedli jsme se a pak se šel Iru vykoupat, sundal vestu a jen v kalhotách vlezl do vody. Já jsem si sundala sandály a do vody jsem vlezla jen po kolena. Nepřítomně jsem se dívala do skály, když tu mě něco stáhlo do vody. Vypískla jsem a celá mokrá jsem mu to šla vrátit.
Po chvíli shazování jsme beze slova vylezli a mokří jsme pokračovali dál.
Už se stmívalo, když jsme konečně našli místo ke spaní. Zatím, co jsem rozdělávala oheň, Iru nastražil pasti. Pak jsem připravila večeři a stále ho po oku pozorovala, pořád jsem to nedokázala pochopit, jak se ty pasti dělají, v životě jsem nic takového neviděla, snad mi to někdy vysvětlí.
Potom si ke mně přisednul a dlouho jsme si povídali. Bylo to ta příjemné, kolem byla tma a oheň hřál. Iru už to nevydržel, musel se zeptat: "Jak jsi to udělala?"
"Co?" Nechápala jsem, o čem zrovna mluví.
"Jak to, že jsi je slyšela? Myslím ty bojovníky. Já jsem si jich ani nevšimnul. A to tohle nebyl zdaleka můj první a díky tobě snad ani poslední úkol."
"Já ani nevím, prostě jsem je slyšela. Už od narození mám dobrý sluch. Prostě jsem slyšela lehké šustění, a když jsem se na něj zaměřila, tak jsem zaslechla, jak tam někdo dýchá a jako zvíře to neznělo, proto jsem ti to řekla." Odpovídala jsem překvapeně, že se na něco takového vůbec ptá. Zároveň to ve mně uvolnilo lavinu myšlenek, která mě víc a víc zasypávala. Pod ní, hluboko až úplně na spod se zrodil nápad. Vlastně spíš cílevědomá myšlenka a hrabala se k povrchu.
"Víš Yoso, cítím v tobě veliký potenciál, jsi silná a cílevědomá. Teda i dost tvrdohlavá, ale to někdy není na škodu. Bál jsem se vzít tě s sebou, že hned odpadneš a nezvládneš to, ale poznávám, že to zvládneš."
Jeho otázka úplně změnila atmosféru, před ní to tu bylo uvolněné a přátelské, ale teď to tu zvážnělo. Ve vzduchu jsem cítila něco zvláštního, ale nevěděla co. Hltala jsem každé jeho slovo a ta slova jen přiživovala mou myšlenku, která se mezi tím provrtala až na povrch, už nemohla zůstat uvnitř.
"Iru," oslovila jsem vážně osobu vedle mě, která právě upravovala oheň. Netušila jsem, co se stane, až to vyslovím, ale muselo to ven. Mohla jsem ho tím ztratit, možná jsem ho mohla získat, ale i zničit, proto jsem se to bála vyslovit, za poslední den jsem se do něj skoro zamilovala.
"Chci se stát bojovnicí!"
Čekala jsem tvrdé odmítnutí, nebo zapálený souhlas, ale nic takového se nestalo. Iru jakoby se zastavil v čase, zůstal bez hnutí sedět a jeho ztuhlé rty zašeptaly: "Osumi…"

Postřeh minulých dnů, který jsem učinila nejednou.

10. února 2013 v 18:42 | yuubi |  Nezařaditelné




Jestliže jsou facebookářky brány jako typické holky, tak nejsem holka a hledám si nové pohlaví.