Člověk chce pomáhat bližnímu svému,
však co má udělat, když vymstí se to jemu?
Bývají složité ty cesty života,
když všechny ostatní zahalí potopa.
A ty padáš, klesáš k hlubinám
a já nevidím k tvým očním hladinám.
Však ne ta vesta je jediná záchrana
člověku, co se topí v slzách z pradávna.
Však ta je vzácná a neusadí se ve člověku,
protože je hrdý a nezměnil se od pravěku.
Chamtivý se drží vesty bohaté,
co šance se tam vystavují nahaté.
Ale pamatuj i na pohromy všeho druhu,
nastanou i na té cestě a nespatříš víc duhu.
Duha, coby symbol štěstí nastane,
ale jen když po ní hodně toužíš, tak nad námi zůstane.
A tak prosím napověz mi konečně,
jak mám žít a netvářit se nevděčně.
Ha, mé přání o délce veršů bylo vyslyšeno
Přijde mi to až nezvykle profesionální, kdoví, třeba to za několik let bude slavná básnička vyskytující se v mnoha učebnicích