Velrybí dítě 4.díl Zavátá vzpomínka

29. března 2012 v 21:25 | Yuubi |  Velrybí dítě
Snad si to někdo přečte... A jestli si to přečtete tak prosím napište do komentářů aspoň: čtl/a jsem. Děkuji, snad se bude líbit...

Věnováno: Kime
Postavy: Kaira Yosa, Sakkinate Iru, Kizoku Kimi
Odehrává se: ve vesnici
Rozsah: dvě a čtvrt A4

První díl najdete zde.
Další díl najdete zde.
Minulý díl najdete zde.
Všechny ostatní najdete tady.



Když jsem pak konečně otevřela dveře, skácel se Iru na podlahu a okamžitě usnul. Dostrkala jsem ho do postele (mohl by pár kilo shodil) a pak jsem šla spát i já.


Dnešní ráno rozhodně nebylo tak příjemné jako to včerejší. V pokoji sice bylo to stejné ticho, světlo a teplíčko, ale bohužel i smrad jelikož se Iru včera rozhodně nešetřil a po tom, co se včera v noci ještě probudil, tak na mě čekala ne zrovna nejvoňavější kaluž vy víte čeho...a ještě k tomu stejně dlouhý seznam věcí k vyřízení jako včera, nutno říci že po zhlédnutí pokoje jsem neměla zrovna nejlepší vyhlídky do nového dne...
Umyla jsem se, učesala, zacpala nos a pustila se do úklidu pokoje. Vytření kaluže, ustlání peřin a porovnání skoro zdevastované koupelny ni trvalo sotva půl hodiny.

Proto jsem se hned dala do dalšího úkolu, zašívání Iruových věcí, přípravu zavazadel na cestu a spoustu dalších věcí, které mi zabránily odejít z pokoje před polednem, naštěstí jsem zase měla všechno hotové chvíli po třetí hodině a tak jsem měla zase celé odpoledne volné, ale překvapil mě ten dnešní seznam. Nejen, že tam bylo tolik položek, že bychom mohli vyrazit okamžitě a ne až pozítří, ale bylo tam napsané i něco jiného, co mě právě překvapilo. A to že mám přijít kolem šesté, což jsem vůbec nechápala, jelikož jsem dobře věděla, že večeře se vydává až od osmi a zároveň jsem si vzpomněla kolik je tam vždy velrybího masa a v tu chvíli se mi udělalo špatně, proto jsem se rozhodla, že se půjdu projít. Šla jsem lesem, loukou a bylo mi příjemně, až jsem došla na mé velmi oblíbené místo, kam jsem taky zašla hned pár minut po svém útěku z domova, abych se rozhodla, co dál a tam taky jsem naposledy viděla matku.
Byla jsem ráda, když jsem se vymanila z ruchu mnohdy klidného města, od krutosti lidských křivd a dostala se na kraj moře.
Vždy, jako i dnes, mě zde ovane příjemný závan mořského vzduchu, vždy tu fouká vítr, který miluju a já si tu vždy nádherně odpočinu, sednu si na starý velký strom, sedím a strašně dlouho přemýšlím (já mám vždycky o čem).
A tak to bylo i dnes, přemýšlela jsem o spoustě věcí počínaje Iruem až třeba po skryté bojovnické vesnice a i spoustu další témat jsem si dokázala projít, než jsem zjistila, že se začíná stmívat a měla bych se začít vracet, abych byla podle Iruových pokynů včas zpět. Moc se mi nechtělo, ale potřebuji, abych působila spolehlivě.
Naposledy jsem se tedy otočila a pohleděla na zapadající slunce, které jakoby se snažila předat poslední zbytky své dnešní energie a krásy okolním mrakům a ty ji s hrdostí přijímají, byl to nádherný okamžik a já si ho z tohoto místa vychutnávám snad naposledy ve svém životě.
Ale už s jinými myšlenkami jsem se vracela zpět. Přišla jsem na pokoj osprchovala se a než jsem stihla vylézt, Iru byl zpět a jediné, co řekl, když mě vyděl zabalenou do ručníku, bylo: " Obleč se a pojď. "
Přešel do koupelny, abych se mohla v klidu převléct, zvláštní, působil úplně jiným dojmem než včera večer. Navlékla jsem si sukni, košili a vestu po matce, učesala jsem si ze svých dlouhých vlasů cop, ale potom jsem se rozhodla pro vysoký culík.
Pak už jsme pomalu vycházeli ze dveří. Prošli jsme skrz hostinec a jsem si jistá, že si všiml mého nepatrného úšklebku, když jsme ucítili ve vzduchu ten zápach masa. Vyšli jsme na ulici, já pořád ještě netušila, kam jdeme, ale bylo to příjemné. Znovu vidět jak se na mne upínají desítky pohledů, když jsem kráčela s vysokým pohledným mužem po boku.
Znovu jsem však musela odvrátit obličej od davu, po tváři mi sjela slza a patřila v té chvíli jen té nebohé velrybě zavřené o samotě v malém akvárku čekající na smrt.
Dost už smutku je tu přece jeden z nejveselejších dní v roce a taky jeden z mých posledních dní tady a já si ho hodlám užít. Postupovali jsme ulicemi a já si byla stoprocentně jistá, že to bude nádherný večer. Obklopovalo nás šero. Chlad. Postupovali jsme ulicemi. A najednou se před námi objevila restaurace Nanshi Kujira téměř bezmasá restaurace, můj sen.
O tom jsem vždy snila.
Interiér byl pečlivě vybrán, aby se uvnitř člověk cítil co nejpříjemněji. Zdi a vše ostatní bylo laděno do oranžova a na zdech byly ještě k tomu rozvěšeny obrázky z dalekých zemí. Všude panovala nádherná atmosféra, která mi vykouzlila úsměv, hned jakmile jsme vstoupili do dveří.
Seděli jsme si ke stolu, nad kterým visel obraz krásné krajiny.
Pop chvíli nám přinesli jídelní lístky a Iru vybral jídlo i pití pro nás oba. Po té nastala ta neoblíbená část večeří v restauraci, a to bylo čekání na jídlo.
Pohodlně jsem se usadila a zadívala se do obrazu. Bylo na něm v pozadí veliké pohoří, uprostřed les ale vůbec nebyl jako ty u nás, byl takový divoký a vepředu stál v řece medvěd chytající ryby. Nad vším tím se vznášel nápis ALASKA.
Když Iru zpozoroval můj údiv nad tímto obrazem, řekl: "majitelé této restaurace na všech těchto místech byli, možná se tam taky někdy podíváš." Dořekl a dál pozoroval můj údiv nad tímto místem.
Donesli nám pití. A zatím co jsem pomalu usrkávala jablečný džus, Iru se pomalu připravoval, že mi položí nějakou otázku.
"Nebudeš chybět přátelům, až odejdeš?" Vynesl svou otázku.
"No, víte," na chvíli jsem zaváhala. "Já nemám přátele." Pravila jsem rozhodnutá mu o tomto tématu říct úplně vše.
"Jak nemáš přátele?" Nechápal. "Sice tě moc neznám, ale hádám, že bys mohla být fajn holka."
"Já myslela, jakože teď nemám přátele." Vysvětlovala jsem. "Mívali jsme tady skvělou partu kamarádů, ve které jsem měla dobrou pozici. Však postupně jsme rostli, holky začaly myslet na takové věci jako balení kluků, módu, líčení a podobně. Takovéto věci jsou mi proti srsti a tak se mi holky a později a kluci začali vzdalovat. A od mého útěku z domova jsem je ani nepotkala. Ale Kimi" Má slova pomalu, ale jistě utichla. Tupě jsem zírala do stolu. Bylo to zvláštní, na tuhle osobu jsem si nevzpomněla skoro dva roky.
"Kimi?"
"Ano Kimi byla druhý nejúžasnější člověk, kterého jsem, kdy potkala. S Kimi jsem se seznámila chvíli, po tom co se přistěhovala do vesnice. Tehdy mi umřela babička, bylo mi osm, plačící jsem běžela na pobřeží k mému oblíbenému stromu si pročistit hlavu slzami. Sedla jsem si a plakala, ale po chvíli jsem zjistila, že nepláču sama, ale někdo se mnou pláče duo. Osušila jsem slzy. Obešla jsem strom a spatřila jsem holčičku s krátkými blonďatými vlasy visícími volně do obličeje, asi stejně starou jako jsem byla tehdy já. Podívala se na mne, utřela si uslzené oči. Okamžitě jsem se zeptala na jméno a ona řekla Kizoku Kimi a vyprávěla, že se jí ostatní děti smějí a já jí zase sdělila mé trápení, od toho dne jsme byly nerozlučné kamarádky. Chodili jsme ven s ostatními dětmi, ale nejradši jsme spolu odcházely na celé dny do lesa. Stavěly skrýše, chodily po krajině a vymýšlely různé pohádkové bytosti, ochránce lesa.
Ale pak mi zemřela matka, bylo mi tehdy dvanáct, celé týdny jsem sama chodila po krajině a s nikým jsem se nebavila a lidem se vyhýbala. Jednoho dne mě Kimi objevila. Seděla jsem tehdy u stejného stromu, jako když jsme se potkaly a koukala jsem, jak si vítr pohrává s vlnami. Ale také jsem slyšela každý Kimin krok, když přicházela. Když mě spatřila, vhrnuly se jí slzy do očí a rozběhla se radostně směrem ke mně. Okamžitě mě zavalila přívalem slov, vyprávěla o tom, kde mě všude hledala a jaký o mě měla strach. Při tom se jí z očí řinuly slzy štěstí. Já jsem, ale dál seděla a tupě se koukala na moře.
Kimi byla jediný člověk, který věděl (teda kromě mojí mamka), co pro mě matka znamenala. Proto se odmlčela. A potom řekla něco, co mě překvapilo a to, že má pocit, že pro mě byla matka jako se sestra a když přijdeš o sestru, nebo o někoho kdo pro tebe sestrou je, je to vždy těžké. A tehdy mi poprvé řekla, že měla sestru, starší sestru, která jí zemřela. Kvůli tomu se prý přestěhovali. Ještě chvíli o ní vyprávěla a já se na ní usmála. Tehdy jsem poznala, že jsme opravdu dobré kamarádky. O půl roku později mě však postihla druhá rána.
Kimi spala u nás a její rodiče s mladším bráškou byli na okružní jízdě lodí, ten večer jsme byly dost veselé. Příští den jsme se, však dozvěděli, že loď, na které Kimina rodina plula, ztroskotala a všichni cestující.
Kimi okamžitě utekla, já jsem dobře věděla kam, ale jako bych zkameněla na místě. Nemohla jsem se ani pohnout a slza mi sklouzla po tváři a v tu chvíli jsem si pomyslela, jak je Kimi a vyběhla za Kimi.
Seděla pod naším stromem a brečela, přisedla jsem k ní a dala jí ruku kolem ramen a koukala jsem tiše na moře. Jelikož jsem moc dobře věděla, že teď s nikým mluvit nechce, ale přesto k sobě potřebuje oporu. Podívala se na mě očima jako rozvodněný Nil, plnými smutku a rozčarování. V tu chvíli jsem se v ní viděla. Svět slz je zvláštní. "Yo," zašeptala, objala mne a tiše vzlykala na mém rameni.
Bylo mi jí, tak strašně líto, ale nemohla jsem jí pomoci.
Celý zbytek dne proplakala a měsíc bydlela u nás. Po té si pro ní přijel strejda. Nastala chvíle loučení. Obě dvě jsme plakaly, byly jsme jako sestry. A když člověk přijde o někoho takového.
Chtěly jsme si psát, ale moc často cestovali a tak jsem nevěděla kam.
Už dlouho jsem na Kimi nemyslela. Možná vás to moc nezajímá Iru, ale tak se to stalo. A opravdu byla druhý nejúžasnější člověk, kterého jsem, kdy potkala, byla pro mě vším." Dopověděla jsem a znovu se zahleděla do obrazu.
Iru se chtěl na něco zeptat, ale když zahlédl slzu v mém oku, jen poznamenal:" Nejlepší přítel je člověk, na kterého se nezapomíná."
Oba už jsme měli dojedeno. On Sushi a já polévku s nudlemi, které se říkalo Rámen. Má hlava se naplnila novými a novými vzpomínkami.
Ještě chvíli jsme se o něčem bavili, ale mé myšlenky patřily jen Kimi,
"Iru, nevadilo by vám, kdybych už odešla?" Vydala jsem ze sebe.
"Ne, když mi prozradíš jednu věc. Kdy je nejúžasnější člověk, kterého si potkala?" řekl, když platil.
"Přece moje matka." Zvedla jsem se a společně jsme odešli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kutano Kutano | 29. března 2012 v 22:33 | Reagovat

Čtl jsem (čtl jsem napsal záměrně, protože: ''napište do komentářů aspoň: čtl/a jsem''). :-D Tady si ten komentář neodpustím. Čte se to asi o 10000000% lépe, než předchozí díly, protože je to víceméně bez pravopisných chyb (škoda toho konce, tam už bylo pár jiných písmenek, než mělo být).
...a když přijdeš o sestru, nebo o někoho kdo pro tebe sestrou je, je to vždy těžké... to mi vytvořilo zase jednou po dlouhé době úsměv na tváři (však ty víš proč)

2 Aka Aka | Web | 30. března 2012 v 8:41 | Reagovat

*líná vymýšlet smysluplný komentář, ale hrozně se jí to líbilo a už se moc těší na další díl, takže by si Yuubička měla sednout a co nejdřív ho napsat :-)*

3 Yuubička Yuubička | Web | 30. března 2012 v 11:11 | Reagovat

[2]: Jo, tak fajn, yuubička začne

4 Kime Kime | Web | 7. dubna 2012 v 19:01 | Reagovat

Ano, Kime se konečně odhodlala si to přečíst... Nebo spíš konečně si vzpomněla, že si to už dlouho chce přečíst... A došla k závěru, že je to fakt skvělý, že děkuje za věnování a těší se na pokračování. A že se omlouvá, že píše tak pozdě. A že neví, proč o sobě píše ve třetí osobě, ale že se to pokusí zjistit. Asi chyba v Matrixu :D

5 Tvá předrahá yuubi Tvá předrahá yuubi | Web | 8. dubna 2012 v 15:27 | Reagovat

[4]: Arigato, yuubička je ráda, že si to Kime přečetla :-D

6 Kime Kime | Web | 8. dubna 2012 v 16:54 | Reagovat

[5]: Kime je taky ráda, že si to přečetla :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama