Velrybí dítě díl 3. zpět do normálu...

2. ledna 2012 v 21:41 | yuubi |  Velrybí dítě
Tleskejte protože se mi konečně povedlo dopsat třetí díl Velrybího dítěte a to jsem to chtěla napsat ještě loni, no co... Ale jestli si mám dát nějaký předsevzetí tak abych psala ty články rychleji.

Věnováno: Kutanovi
Postavy: Kaira Yosa, Sakkinate Iru, Meiyo, Horisu
Odehrává se: ve vesnici
Rozsah: jedna a tři čtvrtě A4

První díl najdete zde.
Další díl najdete zde.
Minulý díl najdete zde.
Všechny ostatní najdete tady.




A on odešel z pokoje, nevím, kdy se vrátil, ale probudilo mě asi ve dvě škrábání na dveře a pak i ťukání na okna.

Ráno bylo příjemné a já měla pocit, že jsem se znovu narodila. Slunce svítilo do oken a za nimi byl slyšet šum ulice, na které už probíhaly oslavy v plném proudu. V pokoji bylo ticho a v hlavě touha už nikdy nevylézt z postele. Moment to ticho! Pomyslela jsem si a zvedla se, tak rychle, že jsem se praštila o šikmý strop. Mnula jsem si bolavou hlavu a rozhlížela se po pokoji. To ticho bylo zvláštní tím, že Iru celou noc prochrápal a teď je ticho.
V celém pokoji jsem byla jen já, jen já a kus hustě popsaného papíru, který ležel na stole. Ten papír, jak jsem zjistila, když jsem konečně vstala, byl úplně plný příkazů na dnešní den. A vedle se leskla hromádka peněz na plášť, který jsme byli včera objednat v tom krejčovství a na spoustu dalších věcí.

Došla jsem si tedy podle příkazu dolu na snídani, ale moc jsem se tedy nenajedla, protože s šátkem přes obličej jde jíst dost špatně. A poté jsem se vydala do ulic. Všichni vypadali, že se skvěle baví a mířili do centra vesnice. Ale ne, ta oslava! Přes tu spoustu událostí, co se včera stala, jsem na oslavu málem zapomněla.
Vždyť mám velikou možnost opustit svou vesnici po 14-ti letech svého života a po 3 měsících strávených na ulici. A mám možnost změnit se k lepšímu. A začít žít dobrodružnější život a ...
Než jsem stačila úvahu dokončit, došla jsem ke krámku toho uspěchaného mužíčka, zalovila jsem v kapse a vyndala hromádku peněz, která ležela u cáru papíru, který mi zanechal Iru. Nadechla jsem se, vydechla jsem, nadechla se a znovu vydechla, jak mi to radila maminka, když jsem byla malá. A vstoupila jsem do malého krámku.
Byl tmavý a útulný, ale jakmile jsem vstoupila tak přede mnou stál ten malý mrštný muž a upíral na mě dvě velké hnědé oči a já jen zamumlala něco o tom, že tu Iru nechal ušít jakýsi plášť. A to mu nejspíš stačilo, protože jakmile zaslechl jméno Sakkinatte Iru, už byl mužík zase pryč a já jen slyšela jen jakési přehrabování věcí ve vedlejší místnosti. Jen o pár vteřin později už byl zase u mne a v rukou držel jakýsi balíček nazelenalé látky. Zamumlala jsem něco na rozloučenou a už jsem stála před krámkem. Uf, do tohohle krámku už v životě, v životě nevstoupím. Nesnáším přehnanou uspěchanost...
Zalovila jsem v kapse a po chvíli vytáhla ten popsaný kus papíru a další bod, co jsem viděla, bylo... ''Ach ne, zase nakupování'' a tentokrát to byl nákup na cestu.
Musela jsem toho ještě zařídit hodně, ale naštěstí jsem znala odlehlejší obchůdky a místa bez front a tak jsem práci na celý den ukončila chvíli po třetí hodině a v ruce už mi zbyla jen hromádka peněz, u kterých bylo napsáno "utrať za to, co si myslíš, že se ti nejvíc hodí". A tak jsem přemýšlela, až jsem si vzpomněla na své oblíbené knihkupectví na konci města. Rozběhla jsem se, abych se co nejdřív vymotala z těch davů a dostala se ke klidném knihkupectví. Byl na něm veliký nápis "Kraj světa" a já se těšila na klidnou, tichou místnost, ve které jsem se vždy cítila jako doma. Věděla jsem úplně přesně kam jít, znala jsem v tom malém útulném krámku každou knížku každý kout a znám každého prodavače, ale nejradši mám Meiyo starou dobrou prodavačku, která tu snad pracuje celý svůj život a za nic by svou práci nevyměnila.
Nadšeně jsem vzala za kliku, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že se zase pomalu začínám začleňovat zpět do normálního života a brzy se mi svět úplně změní. Ale to mě ještě víc povzbudilo, stiskla jsem peníze v ruce a konečně vstoupila.
Od pokladny se zdvihla meiyna stříbrná hlava, té stařence muselo být něco přes osmdesát, ale stále z ní vyzařoval život a radost. Okamžitě se koukla ke dveřím: "Yoso?, jsi to ty?" řekla skoro okamžitě. "Ahoj," odpověděla jsem. "Všechno ti řeknu, ale nemohli bychom jít vedle?" Meiyo přikývla a došla pro kolegu, za chvíli už jsme obě seděly v útulném skladišti.
Meiyo nepatřila k těm lidem, co se horlivě na vše co nejrychleji vyptávají a tak se na mě jenom plna štěstí koukala. Neukázala jsem se tu už tři měsíce a Meiyo určitě viděla letáky, kterými mě otec sháněl.
"Yoso, co se stalo?" vydala ze sebe po příjemné chvíli mlčení.
"Víš Meiyo já jsem to už nemohla vydržet víš otec... A vůbec všechno..."
"Já vím dítě, já vím, ale mohla ses aspoň ukázat, víš, jakej jsem měla strach když se tu po tobě ptali?" dodala s mateřskou láskou v hlase a vypadalo to, se snad dostává z počátečního šoku a dojetí a vrací se zase do normálu.
"No, dneska jsem tu vlastně naposled, po třech měsících na ulici jsem totiž potkala bojovníka a ten mi nabídl, abych u něj pracovala a já jsem to přijala ," vysvětlovala jsem a pomalu zjišťovala že už je opravdu normální, ale má o mě strach, což jsem vůbec nechápala, protože jsem ji vždy brala spíš jako kamarádku než jako dospělou osobu...
" Za tři dny odcházím z vesnice " Pokračovala jsem po kratší pauze " A už se nejspíš nikdy nevrátím."
" To snad," řekla udiveně, čím dál tím víc jsem na ní viděla, že jí na mě záleží, tento pocit jsem měla naposledy, než mi zemřela matka, ale od té doby jako by tento pocit neexistoval.
" Přišla jsem se sem rozloučit a koupit si nějakou knihu o ninjích, nemáš nějakou ?" řekla jsem aby nenastala taková ta podivná chvíle ticha.
A v tu chvíli Meiyo vstala a bez jediného slova začala cosi hledat, já jen seděla a vzpomínala, vzpomínala, kterak jsem za ní chodívala už od prvního dne, co mě sem přivedla matka. A najednou jsem si uvědomila, kolikrát jsem se dnes zapřemýšlela o své matce a bylo mi z toho smutno. Naštěstí se už vracela Meiyo a zachránila mě před dlouhými a smutnými vzpomínkami.
Meiyo přinášela hromadu knih a to mně zaujalo mnohem víc. Bylo tam mnoho zajímavých knih spoustu názvů jen na obalu, který jsem v životě neslyšela a ani ty knihy jsem v životě neviděla a o to větší jsem cítila napětí, jen jsem ty knihy viděla. Bylo v nich ohromné množství informací získaných o ninjích a jejich skrytých vesnicích.
Vybrala jsem si tři a Meiyo mi je dala na rozloučenou zadarmo, pak nastala ta chvíle loučení. Nevím jak vy, ale já tyhle chvíle nesnáším, ale už se blížila chvíle, kdy se měl Iru vracet a tak jsem si s Meiyo vyměnila posledních pár slov a vyrazila. Meiyo mi ještě hodnou chvíli mávala, než jsem zmizela do ruchu města.
Když jsem se vrátila na ubytovnu, Iru tam ještě nebyl a tak jsem si zase zamaskovaná došla na večeři a po návratu jsem po přečtení lístečku, že se Iru už vrátil, ulehla do postele s knihou o bojovník vesnicích. Kniha pojednávala o tom, že každá vesnice má svůj znak svého vůdce a podobně. Najednou mě napadlo, že bych se podívala na Iruovu čelenku se znakem vesnice. Vzala jsem čelenku a otevřela seznam vesnic, ale ten znak jsem zde nenašla. Nejspíš se na to budu muset Irua zeptat později.
Byla skoro půlnoc, zrovna když jsem se pořádně začetla a zaslechla jsem z chodby nějaký hluk, podobný tomu když se otec večer vracíval z hospody. A měla jsem se svou domněnkou pravdu. Když jsem otevřela dveře, uviděla jsem Irua opírajícího se o dvě dobře vyvinuté servírky. Ach jo!
A jak jsem předvídala po zavření dveří, jsem uslyšela lehké škrábání na dveře a později na okno. Když jsem pak konečně otevřela dveře, skácel se Iru na podlahu a okamžitě usnul. Dostrkala jsem ho do postele (mohl by pár kilo shodil) a pak jsem šla spát i já.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aka-Itachi Aka-Itachi | 3. ledna 2012 v 18:23 | Reagovat

Yay! Kdy bude další?

2 kutano kutano | 3. ledna 2012 v 21:38 | Reagovat

co jsem se tak dozvěděl, tak už se na něm pracuje ;-)...
Jo, snad se to tak skloňuje... a můj názor na na tento díl znáš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama