Velrybí dítě: Díl 1.: Ulice

7. června 2011 v 15:26 | Yuubi |  Velrybí dítě

Dobře lidi tak jsem se rozhodla sem něco přidat...je to povídka a je to nic moc ... snad si to někdy někdo přečte...
netušíte proč pořát píšu 3 tečky? ..

Věnováno: Midori
Postavy: Kaira Yosa, Sakkinate Iru
Odehrává se: ve vesnici
Rozsah: jedna a tři čtvrtě A4

Další díl najdete zde.
Všechny ostatní najdete tady.

Strávit první den na ulici není tak špatné, ale záleží také na tom, jak se na tu ulici dostanete.
Jestli se vám zbořil celý svět a nemáte kam jít - rozhodnete se žít na ulici a pak je pro vás první den na ulici nejhorším dnem v životě. Postupně se to však mění k lepšímu, poznáváte tu lepší stránku lidí, které jste dříve potkávali v práci, v obchodech, či jiných místech Lasturové vesnice skryté ve Vlnkové zemi. Pomůžou penízem, kusem žvance, či jen trochou svého zboží jakmile se dozvědí, co se vám přihodilo a do týdne se můžete znova postavit na vlastní nohy.

Ale lidé co se dostanou na ulici "dobrovolně", uprchlíci z domova, nebo zločinci to mají zcela opačně, tato skupina se nerozhodne zůstat na ulici (kde skončí jen část z této skupiny). Tato skupina, do které patřím i já, zamíří prvně do lesa, kde se snaží zabydlet, ale zde se tato skupina začíná dělit na dvě části: první část se zde naučí žít, ubrání se zvěři, skryjí se tu před pronásledovateli, přizpůsobí se…
Druhá část, kam jsem se musela přidat - brzy zjistí, že les není jen prosluněný palouček a obzvláště ten náš je plný nebezpečí. V lese je málo jídla… a tak se rozhodne usadit se v nejbližší vesnice, ale protože v okolí 50-ti km od lasturové vesnice není jiná vesnice, musela jsem se tedy i já vrátit zpět do vesnice.
Právě pro nás uprchlíky je první den na ulici něco úžasného, jako když se medvěd probudí po zimě a rychle hledá, čeho by se nasytil, jakoby vyklouznutí z těsné domácí kazajky, volnost je cítit všude kolem a máme pocit, jako by na té ulici mohl strávit celý život.
Ale týden už člověka omrzí, ta trocha jídla, co si vezmete z domu, brzy dojde, a to začíná být problém, zvlášť když se zařekne jako já, že nebude krást a že v životě už nedá do pusy ani drobek jídla, kterým je naše vesnice proslulá, co prodávají na každém rohu, co najdeš na každém stole každé domácnosti a tím je VELRYBÍ MASO… také už vás v mém případě začne štvát se každou chvíli schovávat před hlídkou, co vás hledá…
Když se lidé nedozví, že vám například shořel nebo spadl dům, jako kdyby vás neviděli. Když už si vás všimnou, je to buď kus velrybího masa, co vám hodí, a nebo přidají slova jako "chudák dítě," "jak ses sem dostala", nebo "na, ale ať už tě tu nevidím". Nebo dělají jakoby nic, ale hned jak peníze zacinkají o dno kastrůlku, myslí si, že je neslyším a započnou o mně hlasitou debatu…
Nesnáším, když mě někdo lituje, vyhání, nebo hledá. Je to moje volba! Kdybych chtěla domů, tak se vrátím sama.
Týden se ještě zvládnout dá, ale měsíc, ten už je horší. Na člověka začíná dopadat pesimismus. Znáte už ve vesnici každý kout a víte už, co dělat s velrybím masem (je spousta lidí bez domova, co si ho rádi koupí). Nemáte kam jít. Hlídky sice už pátrají po lese, ale každý den je úplně stejný. Člověk už je přestává počítat. Zamýšlí se, jestli se náhodou nevrátit. Tu však se hned ozve výkřik, buď pravý, nebo jen vzpomínek.
Teď bych byla mnohem radši slyšela poznámky typu "chudák dítě", kdybych při tom slyšela to slastné cinkání drobných. Teď chodí mlčky, nebo s hrubou poznámkou "cháska špinavá" a peníze na dno kastrůlku nepadají.
Dny se střídají a neděje se nic zvláštního. Až na to, že se zde bude brzy konat Slavnost velryb… Všude visí letáky a do města přichází spousta lidí. Jak by taky ne, když je to největší slavnost ve Vlnkové zemi. A naše vesnice je lovem velryb známá široko daleko.
Začínám se divit, že se naše vesnice jmenuje Lasturová, že se nenazývá například Velrybí, nebo Skrytá ve velrybích kostech atd. Ale když se nad tím tak zamyslím, tak mi dochází, že před osmi lety byl naším každodenním chlebem lov lastur, místo velryb. Lastury se lovily po desítkách, po stovkách, dokud počet lastur neklesl asi na padesát kousků.
Obyvatelé naší vesnice museli začít hledat jiný zdroj obživy, a tak jsme sáhli po velrybách. Mám pocit, že tímto tempem lovu velryb, to s nimi skončí stejně jako s lasturami. Tenkrát mi bylo šest a ještě jsem tomu nerozuměla, byla jsem nerozumná, jako dnešní dospělí a Slavnost lastur byl můj nejoblíbenější svátek. Dospělí si snad myslí, že tu velryby budou na věky a můžou je klidně všechny vylovit a později sáhnout po něčem jiném. Ale já už se k tomu nebudu dále vyjadřovat, dělá se mi z té představy špatně a tak se radši vrátím ke slavnosti.
V tomto období to mám obzvláště těžké. Nejen, že jsem odháněna, ale jak už jsem dříve zmínila, nesnáším ani pohled na velrybí maso. Je to odporné… No prostě zpět ke slavnosti, hnusí se mi, tedy hlavně kvůli programu a nemůžu to skoro ani číst, natož vidět.
18. června - Slavnostní zahájení + zahájení prodeje ve stáncích a poutí
19. června - Koncerty velrybích kapel (kapely, co hrají na nástroje z velrybích kostí)
20. června - Hlavní večer + ohňostroj +zlatý hřeb - zabití velryby malým dítětem
Až do 24. června jsou otevřeny stánky, atrakce a po večerech hrají kapely.
Dvacátého června je nejhorší den ze všech dní v celém roce, nejen, že zabijí velrybu, ale ještě si k tomu vyberou některé z přihlížejících dětí a to dítě až do konce týdne oslavují jako hrdinu. Musím si rychle najít nějakou skulinku, kam si budu moct zalézt a zůstat tam přes celou slavnost. Jenomže takové místo ve vesnici snad neexistuje. Za tu dobu, co jsem na ulici, jsem celou vesnici prošla křížem krážem. A znám ji snad nejlépe ze všech lidí ve vesnici. Ale proudy lidí, které teď proudí už týden do vesnice, vlezou všude. A na hledání už nemám moc času zítra to začne.
Možná se divíte, že sem davy proudí už týden před zahájením, ale při slavnosti je velká nouze o místa ke spaní. V hostincích či jenom na loukách o místa ke stanování. Lidé kteří nepřijdou včas, musí tento týden strávit spaním jen ve voze ve, kterém přijeli, nebo na zemi (kde stejně skončí všichni opilci). Proto ani já nemůžu najít to správné místo. Do lesa nemůžu, protože se tam začali množit vlci. A jinam mimo vesnici to také nepůjde, protože je postavena na tak strategickém místě, že z jedné strany je louka a les a z druhé moře.
Památky jsou teď okupovány spoustou lidí a to se bavím celé dny rozpoznáváním kam, kdo míří. Ti, co jsou naložení až po zuby všelijakou bagáží, tak ti jdou překvapivě hledat ubytování a ti kteří si zde vykračují celkem nalehko (nedivte se, vždyť je červen), okouní všude možně. Sem tam si něco vyfotí a pochválí a já ten všechen shon pozoruji odněkud z povzdáli a směji se tomu, jak sem přijíždí z nadutosti, z dobrého rozmaru a pro zábavu. Jedni jdou nakupovat, jiní stěhují stánky, jiní se jen tak poflakují a mezi tím vším sem tam probíhají bojovníci z jiných vesnic, aby chránili své klienty.
To je tak jediné, čemu se tak teď mohu smát, ale nejvíce lidí se tlačí a koukají na stavbu pódia a na bazének s velrybou. Chudák… Tohle to už dál nevydržím. Musím jít pryč a to rychle. Ale když jsem se začala zvedat, uviděla jsem bojovníka. Jenže nešel vedle žádného pána, ale koukal přímo na mě. Snažila jsem si ho nevšímat a vyšla jsem rázným krokem pryč. On šel za mnou. Zahnula jsem v nejbližší ulici a dala se do běhu. On za mnou. Následovala honička. Věděla jsem, že nemám šanci utéci dospělému ninjovi, přesto jsem se snažila uprchnout, zvlášť když jsem si představila, že by to mohl být muž najatý mým otcem. Zahnula jsem, ale neuvědomila jsem si, že přímo do slepé uličky. Nebylo úniku. Rozhodla jsem se tedy promluvit.
"Najal tě můj otec, nebo proč mě tu pronásleduješ?"
Měl v očích výraz úplné nechápavosti a otočil se k odchodu se slovy: "Promiň, myslel jsem, že jsi sirotek."
Teď jsem pro změnu nechápala já, proto jsem se rozhodla vykřiknout: "Co byste po mně chtěl, kdybych byla sirotek? Má matka zemřela, když jsem byla malá a od otce utíkám."
Znovu se ke mě otočil a řekl: "Děvče, na svůj věk máš dost kuráže a takovou dívky hlídám. Jsem Sakkinatte Iru."
"Já jsem Kaira Yosa" řekla jsem a cítila jsem, jak se nejistota z mého hlasu vytrácí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Midori Raion Midori Raion | 8. června 2011 v 17:08 | Reagovat

wooooow---pane jo....díky...to jsem vůbec nečekala.a za b)víš kolik lidí si to přečte? minimálně já,Aka-chan,Áda,Lucia a ještě někoklik lidí co nevím jak se jmenujou,ale určitě si to přečtou!!...

2 yaraki-taicho yaraki-taicho | Web | 21. června 2011 v 22:12 | Reagovat

Vážně paráda...ale to už jsem ti stejně říkala stokrát :D tak honem další díl, už se těším :D

3 Itami Itami | 24. července 2011 v 17:16 | Reagovat

Moc hezky napsaný, pokračuj - a fofrem! xD - to mě zajímá, co se bude dít dál :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama